„Kdyby lyžoval v Kladkách, tak se mu to nestane...“ I takový komentář jsem zaznamenal v souvislosti s úmrtím Petra Kellnera. Nejbohatší Čech zahynul na Aljašce, když se s ním zřítil vrtulník přepravující ho na vrchol, jenž se chystal sjet na lyžích.
Tato zdánlivě trefná reakce je naprosto mylná. Nešťastná náhoda s fatálními následky se totiž může stát jak v Kladkách, tak na Aljašce, nejbohatšímu Čechovi stejně jako třeba vám. Stále totiž platí, že neštěstí nechodí po (aljašských) horách, ale po lidech.
Pokud je štěstí „muška jen zlatá“, pak tragická nehoda je, řekněme, pořádně tlustá masařka. A nikdo z nás nikdy neví, který hmyz na něj zrovna sedne. I proto není od věci být vděčný za každý prožitý den, a to navzdory tomu, že jsme si ho třeba „neužili“ přesně podle svých představ. Nikdo z nás totiž nikdy neví, zda právě tento nejvšednější den nebude jeho dnem posledním.
To, zda máte peníze, či nikoliv, v tom nehraje žádnou roli. V této životní loterii není důležité ani to, kolik peněz jste věnovali na charitu a vzdělání, ani to, zda podmínky smluv vaší společnosti byly nastaveny tak, abyste vydělali na oboustranně dohodnuté provizi za půjčení peněz či třeba na drastických penále za jejich případné nedodržení.
Jak ostatně stojí v textu F. L. Čelakovského známém v podání legendárního Spirituál kvintetu: „Ej, co já dbám na své pouti, na psoty a sloty, jen když já mám zdravé nohy, k tomu dobré boty. Však na pány v krytém voze taky někdy trhne, jednou se jim kolo zláme, jindy vůz se zvrhne. A krom toho až své pouti přejedem a přejdem, v jedné hospodě na nocleh pán – nepán se sejdem.“
