Není to tak dávno, co jsme si v polovině března připomněli jedno smutné výročí. Letos uplynulo už dvaaosmdesát let od rozbití druhé Československé republiky a okupace českých zemí hitlerovským Německem. S těmito událostmi souvisejí dvě méně známá data, která nám také mají dodnes co říci.

Tím prvním je sobota 11. března 1939. V chladném, deštivém dni zasedala vláda pod vedením tehdejšího premiéra Rudolfa Berana. Na ukončení jednání čekali netrpělivě dva vojáci, z nichž jedním byl zástupce šéfa výzvědného oddělení Generálního štábu, dobře známý plukovník František Moravec. Spolu se svým nadřízeným seznámili užší kabinet s pečlivě prověřenou zprávou našich špionů o tom, že 15. března ráno začne německá okupace našich zemí. Nikdo jim nevěřil. Ministr zahraničí Chvalkovský to považoval za jasnou dezinformaci, skeptický byl také ministr obrany Syrový a premiér Beran odmítl přijmout jakákoli opatření. Když chtěl na Moravce podat Chvalkovský dokonce trestní oznámení, nechtěl se do politických tahanic zaplést ani zastupující šéf Generálního štábu.

Moravec měl tak dvě možnosti. Buď akceptovat přístup okolí a zůstat „v klidu“, nebo jednat na vlastní pěst. Rozhodl se pro druhou možnost a historie mu dala za pravdu. Tajně zorganizoval vyvezení všech důležitých zpravodajských dokumentů z pražského ústředí spolu s desítkou nejzkušenějších zpravodajců do Londýna. Vše „upekl“ na úrovni zpravodajských služeb a během dalších dvou dnů byly veškeré archivy vyvezeny na britskou ambasádu a méně důležité dokumenty spáleny, aby se nedostaly do rukou německé okupační správy. Doslova na poslední chvíli pak večer 14. března odstartovalo letadlo s dokumenty a tuctem mužů, kteří vytvořili základ exilové zpravodajské služby, do Londýna.

Druhým datem je úterý 14. března 1939. Tehdy ještě před plánovaným vyhlášením samostatnosti Slovenska zaútočilo Maďarsko na československou Podkarpatskou Rus. Boje se protáhly na několik dní, ačkoli od onoho úterního večera už bylo zřejmé, že je situace beznadějná, a ve středu 15. už vojáci bojovali za neexistující stát. Přesto dostáli svým povinnostem, nepříteli nic nedarovali zadarmo a čtyři dny odolávali desetkrát silnějšímu protivníkovi. Přes informace o zániku republiky si naši vojáci udrželi vysokou morálku a umožnili organizovanou evakuaci civilistů i značné části státního majetku přes území Slovenska, Polska a Rumunska. To vše za cenu čtyřiceti padlých.

Ve vypjatých chvílích by měl být úsudek odborníků vždy respektován bez ohledu na politické zájmy těch, kteří jsou zrovna u moci. Kdyby dal plukovník Moravec na bohorovnost politických představitelů, padl by veškerý zpravodajský archiv do rukou Němců, což by nepochybně stálo mnoho lidských životů. I v případě koronaviru jsme v určitém smyslu ve válce, nepřítel je neviditelný, o to zákeřnější. Namísto odborníků jsme ale v rukách politiků, jednajících jako korouhvičky.

Před více než osmdesáti lety naši vojáci neváhali položit životy za už neexistující vlast, o jejímž obnovení tenkrát neměl nikdo ani potuchy. Dnes republika, o jejíž svrchovanosti už nemůže být příliš řeči, stále existuje, naši vojáci však slouží na vzdálených misích a v zájmech cizích mocností. A za ně také umírají. Hrdi tak můžeme být jen na ty, kteří jsou nasazeni na „covidové frontě“ v našich zdravotnických zařízeních či kontrolních stanovištích mezi okresy.

Zkusme si vzít ponaučení aspoň pro sebe. Od politiků je čekat asi nemůžeme.