Ne, nebojte, nedal jsem se ke sportovní redakci, ale je třeba se nad sportem obecně zamyslet. Pandemie nám ho na amatérské úrovni prakticky zastavila, na poloprofesionální úrovni jemně dovolila a na celoprofesionální úrovni jakžtakž povolila, ovšem tohle všechno bez fanoušků a v posledních dnech s minimálním počtem vyvolených. Výsledek?

Nejen mnoho dospělých, ale i děti přibraly na váze a vlivem skoro celoroční on-line výuky a home office se od počítačů prakticky nezvedly. Musím pochválit světlé výjimky, tedy ty, které cvičily podle videí, případně týraly tělo jiným způsobem, chvílemi dokonce povoleně venku. Teď aktuálně i v Prostějově můžeme šlapat svých 10 000 kroků v rámci již mnohokrát zmiňované výzvy. A tak snad v době, kdy čtete tyto řádky, to bude jen a jen lepší i s venkovním sportováním, i když rozestupy asi budeme měřit mezi sebou pořád.

Amatérské a poloprofesionální soutěže skončily, protože byly zrušeny. A já opět ve svém okolí vidím, že je návrat především dětí do oddílů spíše tristní. Motivace, chuť, nadšení vzaly za své a trenéři budou mít setsakra mnoho práce, aby své svěřence nějak získali zpátky. Koneckonců i absence tělocviku v obnovené výuce není zrovna ideální.

I z hlediska fanoušků není situace zrovna k popukání, protože na všechno koukáme jen v televizi, což je sice hezké, že už nemáme jen sportovní archiválie, ale i přímé přenosy. Jenže prostě zařvat si živě na stadionu je pro správného fanouška stoprocentně to nejlepší. A přiznejme si, že pro sportovce tahle aktuálně impotentní atmosféra na stadionech musí být také děsně demotivující, byť se samozřejmě pořád hraje o body, postupy, sestupy.

I tak se můžeme pokusit pomalu hodnotit naše přední vrcholové sporty. Basketbal a volejbal skončily tam, kde jsme je tak nějak čekali. Vždyť i naše sportovní redakce upozorňovala na to, že po letech hojnosti, trofejí a všeobecného poplácávání se po ramenou, nás čekají hubená léta, kdy to bude spíše boj o střed tabulky, případně baráž o sestup. Nakonec to dopadlo, jak to dopadlo…, prostě si do statistik zapíšeme místa nemedailová. A jelikož se dobří holubi vracejí, tak se třeba s „panem“ trenérem Čadou i volejbalu blýská na lepší časy. Oslovení „pan“ trenér je výrazem úcty a obdivu k tomu, co tady už kdysi dokázal. Věřím, že se něčeho pěkného zase dočkáme. U basketbalu se objevují zvěsti o úplném přesunu do Olomouce či do Prahy, tak uvidíme…

Pojďme k hokeji. Tady bych se asi nebál citovat Cimrmana a jeho klasickou repliku o tom, že existuje prvek očekávání a následně prvek zklamání. Před sezónou je na stole kopec smělých plánů hovořících minimálně o semifinále, někdy skoro až o baráži o ligu, pak přijde vlna vzepětí, vlna pádů, „doplácání se“ do play-off  a nakonec fičák v podobě brzkého vyřazení. Načež nastane období posezónní, kdy logicky dochází ke změnám v kádru. Upřímně letos to zatím připomíná úprk migrantů ze Sýrie, protože čtu zatím jen o tom, kdo odchází, a nevidím žádné příchody. Takže buď špatně čtu, nebo je někde chyba. Jsem nejvíce hokejovým fandou a tak mě tato situace kapku děsí. Co se tedy stane v nové sezóně, asi netuší aktuálně nikdo...

Říká se, že to nejlepší má přijít nakonec a já jsem rád, že to tady je. Je to hra s míčem kulatým, tedy fotbal. Musím uvést, že jsem příjemně šokován výsledky našeho mančaftu. Ano, je tady vidět skvělé zázemí, nadšení předsedy a realizačního týmu, ale vše se odehrává na zeleném pažitu. Nezbývá než konstatovat, že ti naši kluci jsou vážně dobří. Hrát na špici druhé ligy a ohrožovat tvrdě konkurenci na postup, to už je nepopsatelná radost! A tak věřím, že to borcům vydrží a o prostějovském fotbale ještě mnoho uslyšíme.