Sestupové vody? Nic pro nás. To si nepochybně říká řada majitelů a představitelů klubů napříč sporty a soutěžemi. Z těch dříve podceňovaných se však z této myšlenky stalo pravidlo jen v několika případech. Jedním z nich je prostějovské fotbalové eskáčko.
Prostějovský fotbalový klub ještě nedávno platil za tým z horší poloviny tabulky. A hlavně za mužstvo, které nedokáže plnit své předsezónní ambice. Nyní to však už neplatí. Celek nejprve na podzim příjemně překvapil pátým (a zaslouženým) místem. Na jaře navíc konečné umístění posunul dokonce na třetí pozici, což je největší úspěch prostějovského fotbalu za čtvrtstoletí.
Je tedy důvod jásat? Ano i ne. Třetí místo je nepochybně úspěch, a pokud ho hráči budou chtít oslavit, těžko se jim divit. Je zde však několik „ale“ k nimž se opakovaně vrací trenér Pavel Šustr a místy i my v pozápasových glosách. Jedním „ale“ jsou domácí zápasy. Je až neuvěřitelné, jak moc se v nich někdy eskáčku nevede. Neproměňuje šance, působí nervózně, kupí chyby. Druhou je množství střel. Místy se zdá, že se ona přímočarost z podzimu trochu na jaře vytratila. A i ta kombinace místy trochu drhla. Kouč Prostějova zase hovoří o nepříliš vysoké produktivitě a někdy zbytečné nervozitě hráčů.
Eskáčko má ale za sebou možná průlomovou sezónu, po které se musí rozhodnout, zda je pro něj nejvyšší soutěž reálná. A pokud ano, co je potřeba pro ni udělat.
