Poslední dobou se nastřádalo několik významných jubileí. Dožitých i těch bohužel už nedožitých. Britská královna Alžběta II. oslavila pětadevadesátiny, zatímco jejímu manželovi, princi Filipovi, chyběly do stých narozenin pouhé dva měsíce. Devadesátiny oslavila i herečka Jiřina Bohdalová. Jenže taková výročí nepotkávají jen ve světě či u nás známé osobnosti.
Tohle výročí už bylo poněkud „přenošené“, jenže v prosinci přes krátké rozvolnění rozhodně nebyla doba na návštěvy, zvlášť u seniorů. A zvlášť u dámy, která oslavila na tomto světě celé století. Popřát Larise Šimekové jsme se s kolegou vydali až koncem dubna, kdy se očkování a další zdravotní peripetie stabilizovaly.
Paní Šimeková nás přivítala v dobrém rozpoložení a ráda se podělila o některé detaily svého bohatého života, který s velkou pauzou prožila i v našem městě. Zde ji také při cestě za každodenním studiem na obchodní akademii zastihla v březnu 1939 německá okupace. Některé její židovské spolužačky už na druhý den ani do školy nepřišly, ona sama sice dokončila předmaturitní ročník, ale vzhledem k přišité hvězdě si o ukončení školy mohla nechat pouze zdát. Nadaná studentka pomáhala při šití oděvů a to ji ještě čekalo to nejhorší – v červnu 1942 odjela transportem do terezínské pevnosti.
Na rozdíl od svého otce, jehož životní pouť skončila v Osvětimi, se do Prostějova po válce vrátila. Následovala pak svého muže, odborníka na dětskou tuberkulózu, až na Slovensko, ale do Prostějova se po několika dekádách zase vrátila, a žije tu dodnes. Příležitost vzpomínat je nejen pro ni psychickým osvěžením, které mnohokrát převáží užitek z předaných informací.
Podobně jako výše zmíněný britský princ se o pět měsíců stoletého jubilea nedožil další občan Prostějova Večeslav Tomek. Křestní jméno, u nás používané ve formě Václav, svědčí o jugoslávském původu. Tam se také pan Tomek narodil a během druhé světové války se zapojil do protinacistického odboje v řadách místních partyzánů. Před rokem jsem s panem Tomkem prožil jedno příjemné odpoledne při předání pamětní medaile Ruské federace k pětasedmdesátému výročí vítězství ve Velké vlastenecké válce. I jeho vzpomínky máme v Českém svazu bojovníků za svobodu díky Zdenku Bezroukovi zaznamenané.
Při setkání s těmito pamětníky nelze nepocítit pokoru před vším, čím prošli, jejich odhodláním brát se ve svém mladém věku za budoucnost nejen svou vlastní, ale celého národa. Před jejich odhodláním postavit se zlu. Tato pokora by se měla přenést do celé naší společnosti právě v májových dnech, kdy si připomínáme osvobození naší republiky Rudou armádou a jejími spojenci a vítězství nad německým nacismem. A chovat se také tímto způsobem k zemi mající rozhodující podíl na tom, že tady a teď můžeme žít i my.