Už brzy se na prvních třech ulicích v Prostějově objeví stacionární radary a budou měřit rychlost vozidel. Znovu po deseti letech. Nemá cenu si už připomínat, z jakého důvodu tenkrát měření rychlosti skončilo. Byl to průšvih a není třeba se k němu vracet. Spíše se dívejme do přítomnosti.
Co tak pozoruji, tak obnovení měření rychlosti rozdělilo Prostějovany na dva nesmiřitelné tábory. První polovina považuje radary za zlo, zbytečnou buzeraci řidičů a bůhví co ještě. Ta druhá zase měření rychlosti a následné trestání hříšníků vítá, protože disciplína šoférů na prostějovských komunikacích se v posledních letech hodně uvolnila.
Já patřím k té druhé polovině. Denně totiž jezdím autem po městě a sleduji, co se na silnicích děje. Když jedu předepsanou padesátkou, zezadu na mě často některý nedočkavec bliká nebo troubí, co jsem to za pomalého loudavce. Není vůbec výjimkou, když mě předjedou řidiči třeba na Brněnské nebo Plumlovské.
Důvod? Jedu „padesát“ a tím tedy pomalu! A nic si nenalhávejme, po Brněnské se jezdí jako o závod, každého druhého šoféra by při měření rychlosti stihla pokuta! Nebudu se však tvářit jako svatoušek, i mě často svádí pocit pomalosti ve městě o trošku víc sešlápnout plyn. A to je špatně.
Prostě, my řidiči potřebujeme nad sebou bič. Klidně to nazývejme buzerace nebo šikana. Ale dokud se nenaučíme dodržovat cokoliv, co je nařízeno, ať nás radary „bičují“ a plaťme pokuty. Snad jen ztráta peněz nás naučí disciplíně.
