Pokud navštívíte nedávno dokončené Muzeum kočárů v Čechách pod Kosířem, připadne vám to jako zázrak. Jak mohlo něco takového v relativně malé obci vzniknout? Vlastně nejen tam, ale kdekoliv na světě? Nejedná se však o zázrak, ale o dosavadní završení čtvrtstoletí trvajícího příběhu Václava Obra. V jeho případě se v jednom člověku spojila neobyčejná řemeslná zručnost a zarputilost s darem zapůsobit přesvědčivostí svých vizí na velké množství lidí. Jestli je však Obr skutečným mistrem v nějakém oboru, pak je to umění malých kroků. A tomu se může vyučit každý z nás, ať už děláme cokoliv.  

Ten příběh začal kdysi dávno v Mostkovicích, když si bývalá manželka Václava Obra pořídila koně. Hlavním důvodem bylo, aby na něm mohla jezdit parkur. Manžele však zároveň napadlo, zda by koník nešel zapřáhnout mimo to i do nějakého lehkého kočáru. Tehdy však nebylo nic podobného k mání. Nakonec se přece jen podařilo objevit bryčku, nicméně ta byla v hodně bídném stavu. Tehdejší truhláři a kováři si s ní nevěděli rady.

Václav Obr, kterého od dětství bavila každá práce, se do její renovace pustil na vlastní pěst. Dílo se zdařilo a první cesta rozkvetlou přírodou po polní cestě na Záhoří se stala nezapomenutelným zážitkem. Tím to celé mohlo skončit. Jenže neskončilo...

Václav Obr si jako řemeslník dbalý své cti po opravě uvědomil, kolik toho mohl udělat jinak a lépe. Pořídil si tedy druhý vrak kočáru a pustil se do něj. Pak přibyl další a další. Jak počet kočárů rostl, musel Obr hledat prostornější dílnu. Útočiště našel na plumlovském zámku, kam se nakonec po rozvodu fakticky přestěhoval. Každou volnou chvíli zasvětil práci na starých kočárech. V té době si vytvořil silné pouto k našim předkům, kteří nyní už ztrouchnivělé a polorozpadlé vozy s velkou dovedností vyrobili. Vnímal přitom intenzivně, že je možná jediný, kdo na ně po všech těch prošlých letech myslí. 

Už tehdy jej mnozí obdivovali, většina však považovala za podivína. On však měl svoji představu a za tou si šel. Dávno předtím, než poprvé kopl do země, tak si během mnoha hodin trávených rozebíráním, hoblováním a natíráním starých vraků stavěl budoucí muzeum ve své vlastní hlavě. Jako žádná opravdu velká věc trvalejší hodnoty nevzniklo ani ono ze dne na den. Cesta k němu vedla právě přes spoustu malých kroků. Bylo k ní třeba velké kázně k tomu, aby člověk dokázal odlišit skutečně důležité od méně podstatného. Přestože nic nenapovídalo tomu, že by měl někdy svůj záměr dovést do zdárného konce, v průběhu času se ve Václavu Obrovi upevnila víra, že pokud je něco myšleno dobře, tak se to musí i zdařit. Pouze snění o velkolepé budoucnosti však bývá poutníkovi na cestě za velkým cílem spíše na obtíž. V každodenní realitě je zásadní co nejlépe zvládnout to, co potřebujete právě v danou chvíli řešit. Velice brzy totiž každý z nás zjistí, že nic nejde hladce, naopak že porážky, neúspěchy i zklamání jsou přirozenou součástí našich životů.

I Václav Obr musel překonávat odpor lidí, kteří se mu jeho myšlenku snažili rozmluvit, či dokonce překazit. Potýkal se s nimi jak při stavbě muzea a depozitáře, tak i při pořádání akcí. Setkání s nimi jej vždy velice deptalo. Na druhou stranu nikoliv nadarmo se říká, že bolest dneška se promění v sílu zítřka. Jen díky podobným překážkám každý z nás roste a sílí. Přitom všem měl Obr štěstí na skvělé spolupracovníky. S nimi se dal dohromady díky Josefkolu. Ojedinělý svátek všech řemeslníků našel kouzelnou kulisu v nedalekém zámeckém parku. Václav Obr v něm každoročně tisícům přihlížejících ukázal, jak moc jsou naši řemeslníci stále šikovní a užiteční. Navíc jim samým dával při této příležitosti zakusit skutečnou hrdost na to, co dělají. Na své vlastní cestě přitom musel mnohokrát odmítnout to, co si třeba i sám přál, naopak však s velkou vděčností přijímal to, co skutečně potřeboval. Když už v ničem jiném, tak alespoň v tom může sloužit jako inspirace každému z nás.