Pandemie covid-19 nás poznamenala možná ještě o trochu víc, než si v současné době dokážeme vyhodnotit. Nechci teď hovořit o obětech koronaviru nebo vysokém počtu lidí, kteří si kvůli této nákaze ponesou trvalé zdravotní následky. To jsou totiž tak hrozné věci, že se mi na ně nechce ani myslet. Doba covidová a rok tvrdých opatření, zákazů, lockdownu a uzavření obchodů, služeb, kulturních zařízení či sportovišť vnesla mezi lidi ještě jednu věc, o které se zatím nemluví.
Osobně jsem očekával, že po sérii rozvolnění, kdy si dnes vlastně můžeme znovu dovolit snad úplně všechno a chodit, kam se nám zachce, bude našinec jako utržený ze řetězu. Ale opak je pravdou. V obchodech je skoro prázdno, na kulturní a společenské akce chodí jen zlomek lidí co před rokem a v případě divadla či kina se také zrovna nedá mluvit o praskání ve švech.
Čím to je? Nedávno mi kamarád řekl pár vět, které mi stále zní v uších. „Víš, já jsem si za tu dobu tak zvykl na to, že jsem doma, a tak se mi teď vůbec nikam nechce chodit. Pivko si otevřu u televize, mám čas na rodinu a udělám spoustu práce na zahradě. A stará je taky ráda, že jsem doma, takže pohoda!“
Když se nad jeho slovy zamyslím, ptám se, kolik takových lidí mezi námi je? Hodně! Svědčí o tom prázdné obchody, slabá návštěvnost akcí a tak dál. Lidem se prostě ven nechce. Během koronaviru jsme zpohodlněli a bude trvat hodně dlouho, než se zase naučíme chodit do společnosti a bavit se. No, alespoň spousta z nás ušetří peníze. Ale na co?
