Snad neexistuje Čech, který by nezaregistroval čerstvé velké úspěchy našich sportovců ve dvou celosvětově nejrozšířenějších sportech. Spousta z vás určitě i na vlastní oči sledovala, kterak fotbalisté ČR srdnatě postoupili až do čtvrtfinále Mistrovství Evropy a basketbalisté ČR famózně pronikli z kvalifikace na letní olympijské hry.
Proč tyhle skvělé počiny zmiňuji? Neboť se jimi můžeme pozitivně inspirovat. My všichni z české (potažmo moravské i slezské) kotliny, každý z nás. A nejvíc v tom směru, že na hřišti nerozhoduje vždy jen individuální kvalita či role favorita, ale důležitější leckdy je týmové pojetí, soudržnost, obrovská touha.
Fotbalisté sice po úžasném skolení Nizozemska vypadli s Dánskem, přesto však dřeli i za cenu naprostého fyzického vyčerpání (v některých případech téměř sebezničení) až do posledního dechu. Basketbalisté zase překonali počáteční problémy, aby pak jako dokonale spolupracující mančaft heroicky přemohli hvězdnou Kanadu a smetli neméně silné Řecko. Právě v takových vrcholných momentech jsem opravdu hrdým Čechem. A určitě nejen já.
