Jak vám vyšla dovolená? Taky vám celou dobu pršelo? My jsme si užili sluníčka, ale občas bylo až nechutné vedro! Asi tak nějak jsme zvyklí po návratu z prázdninových cest probírat dobrodiní či naopak nepřízeň počasí se svými přáteli a známými. A vždycky se najde důvod ke stížnostem. Však jsme Češi, znáte to.

Kdo zavítá k moři, obvykle tyto rozhovory utne s tím, že někdy bylo i pod třicet stupňů, ale sluníčko pálilo a voda byl prostě boží. Horší to máme my, co raději chodíme po tuzemských kopcích. Nadít se můžeme čehokoli a výběr termínu je z hlediska počasí sázkou do loterie.

V Krkonoších jsem zažil už ledacos. Před mnoha lety, kdy jsme krásy těchto hor postupně objevovali, jsme na Zlatém návrší zažili pořádnou bouřku. Nebylo mi tenkrát vůbec dobře po těle a už už jsem chtěl zalehávat, abych splynul s okolním terénem. Ostatní turisté v pohodě putující dál za svým cílem mě sice lehce uklidnili, ale byl jsem rád, když se zase z oblohy usmálo sluníčko.

Tehdy to vůbec byla výprava o sbírání zkušeností. Po nebi se honily mraky, slunce tu a tam prokouklo, takže jsem vůbec netušil, co mě čeká večer. Takovou zimnici jsem nezažil ani v horečkách. Hlava mě pálila, na jídlo jsem skoro nedošel a příborem se vibrující rukou skoro netrefil do úst. Ráno to bylo v pohodě, až na spálenou kůži na hlavě. Tehdy jsem došel k poznání, že my méně vlasově vybavení bez kšiltovky na horách opravdu ani ránu.

Vedra jsou na dovolené sice hezká věc, ale na celodenní výlety po horách to také není úplně nejlepší. Pocitově se to pravda snáší lépe, o svěží větřík není nikdy nouze, ale sluníčko se přece jen ve větší výšce taky víc činí. Při cestě na Sněžku jsme si raději přivstali, abychom byli nahoře ještě za relativního dopoledního chládku. Cestou dolů se zase nasbírala ta pravá žízeň, kterou, pánové potvrdí, žádná voda v batohu nemůže zahnat. Ještě že i na vrcholcích, třeba na Luční boudě, zřídili tolik potřebný minipivovar!

Počasí ale někdy také vyloženě nepřálo. Olověná obloha při ranní snídani nevěštila nic dobrého. Jenže prosedět den na pokoji je vyloženě hřích. Ze skříně se vybralo vše, co se dalo navléct pod bundu, pláštěnku navíc s sebou a šlo se.

Kapky padající z nebe u dolní stanice lanovky neslibovaly zrovna příjemně strávený den. Třeba se nahoře projasní, doufali jsme ve skrytu duše. Obsluhy lanovky jsme se raději přeptali, má-li shora přesnější informace. Ošlehaná tvář horala dávala tušit, že se vyzná. Koukl na oblohu, šlehl pohledem po nás a fundovaně pravil: „No tady prší, takže nahoře bude sněžit.“

Předpověď chlapíkovi naštěstí do puntíku nevyšla, ale ty pláštěnky jsme potřebovali. I mlhu jsme jindy jaksepatří zažili. Nezbytný dalekohled houpající se na krku, aby se člověk mohl kochat pohledem na krkonošské scenérie, působil na vyhlídkách jaksi nepatřičně. Zapózovat pro absurdní fotografii s ním jistě šlo. Jen ta mlha byla v dalekohledu ještě hustší.

Až si budete po prázdninách vyprávět zážitky z dovolené, zkuste si dopředu nenápadně zjistit, kde dotyčný přebýval. Jednotvárné líčení „azura“ u moře fakt není ono.