Zdálo se, že Češi budou brát tyhle věci s nadhledem stejně jako téměř všechny velké ideje, které do naší kotliny dorazily tu z východu a jindy zase ze západu. Bohužel tomu tak není a zdá se být čím dál jasnější, že fanatismu mohou propadnout i lidé kolem nás. Zatímco však v padesátých letech minulého stoletá se s velkým nadšením bojovalo proti třídnímu nepříteli, dnes se podobná mohutná vlna odporu zvedá vůči tzv. sexuálním predátorům. Kdo to je?

Původně byl takto označován muž nahánějící dívenky po internetu. Jenže tento pojem se neustále rozšiřuje, až se zdá, že stejně jako třídním nepřítelem, tak i sexuálním predátorem se může stát téměř každý z nás. Brána vedoucí k rozvrácení života se tím otevírá dokořán. Reálné znásilnění je odporný čin, který si nepochybně zaslouží přísný trest. Faktem také je, že alespoň u nás k němu dochází mnohem méně často, než si většina lidí myslí. Zúčastnil jsem se v uplynulých deseti letech celé řady soudních procesů a pouze v jediném případě byla věc ohledně znásilnění zcela jednoznačná. Jednalo se tehdy o rumunského násilníka, který před šesti lety u „Starorežné“ nejprve zmlátil, a pak se pokusil znásilnit o 24 let starší Prostějovanku. K dokonání činu mu zabránil pouze náhodný chodec, který se zachoval velmi duchapřítomně. Agresor za svůj čin zcela po právu dostal 3,5 roku vězení.

Sexuální násilí na ženách rozhodně nelze zlehčovat, je však nepochybné, že k němu ve větší míře dochází v naprosto jiných zemích než v ČR či jiných rozvinutých státech. Naopak se zdálo, že v západním světě je po něm svého druhu poptávka. Minimálně tomu nasvědčoval jinak naprosto nepochopitelný úspěch nejrůznějších knižních i filmových odstínů šedi založený víceméně právě na jeho odlehčenější formě. Jenže pod vlivem kdysi vysmívané kampaně MeToo se všude kolem stále více množí svědectví o dávných křivdách, jichž se měli muži dopustit na ženách. Často v nich lze objevit vyjádření typu „Po incidentu jsem se nikomu nesvěřila, protože jsem nevěřila, že bych někde našla zastání. Všichni by mi tehdy jen vyčítali, že jsem tam s ním chodila a že si za to můžu sama“.

S tím souvisí tlak na hyperkorektní chování mužů vůči ženám. Výsledek je asi podobný, jako pokud by v boji proti krádežím peněženek psalo, že ženy se krádeži peněženek nebrání, a hlavně je skoro nikdy nehlásí. Vypadá to, jako bychom chtěli všechny potenciální zloděje vyzvat k tomu, aby byli civilizovaní a ženám peněženky nekradli. Celé je to přitom naprosto nesmyslné a kontraproduktivní. Slušný muž by stejně nekradl, ale zloděje to pouze navnadí na snadný zisk. Přitom z celé záležitosti naprosto vypadávají samy ženy. Nikdo jim nemůže mít za zlé, že je čas od času popadne chuť flirtovat s jinými muži. Navzdory tomu právě ony v drtivé většině rozhodují, kam až to může zajít. Kdyby už pro ně bylo úplně nejhůř, každá z nich může v pravý čas zdrhnout. Není vyloučeno, že si následně vyslechnou nějaké nadávky od nadrženého samečka. Ale to je asi tak vše.

Jenže tenhle sled událostí postavili zvěstovatelé nového světa zcela na hlavu. Všechny ženy si v této zářivé budoucnosti mohou s odstupem času vzpomenout, že si sex, či dokonce i dvoření nepřály, byly k němu donuceny a mohou žádat exemplární potrestání. Kam se však poděla jejich vlastní odpovědnost? Ať už máme na celou záležitost jakýkoliv pohled, je pozoruhodné, jak celá tahle hysterie postupně válcuje hlavně ty, kteří pro ni připravovali živnou půdu. Člověka přitom napadá okřídlené rčení o revoluci požírající své vlastní děti. My ostatní můžeme jen doufat, že do tohoto šílenství nikdy nebudeme vtaženi. Ale člověk už nikdy neví… 

K dokonání činu mu zabránil pouze náhodný chodec, který se zachoval velmi všudypřítomně. (!)