Je smutné, jak velká část dnešní mladé generace vůbec nevnímá zásluhy válečných veteránů. Ať živých, či mrtvých.
Tito lidé ať dobrovolně, či nikoli bojovali za naše lepší zítřky. Dodnes není jasné, kolik českých vojáků padlo za druhé světové války. Každopádně s jistotou mohu říci, že díky nim dnes můžeme žít slušné a svobodné životy. I když s rouškami.
Bojovali za vlast, ne sami za sebe, jako to dnes velká část vojáků dělá. Nezbývalo jim nic jiného než se postavit Němci a bojovat na život a na smrt. Mnoho z nich se schovalo do lesů a bojovalo partyzánským způsobem. Němci se snažili je zlomit, ale nikdy se jim to nepodařilo. A Den válečných veteránů, 11. listopad, je od toho, abychom si alespoň na malou chvíli vzpomněli, co pro nás tito lidé udělali.
Nemluvím jen o světové válce. Jde i o vojáky a vojačky, kteří podstupovali muka v horku Perského zálivu, Afghánistánu nebo Iráku. Ačkoli se mnou jistě mnoho lidí nebude souhlasit, hráli tam důležitou roli v boji proti terorismu.
Čest památce těch, kteří zemřeli tragickou smrtí. A zároveň chci vyjádřit úctu těm, kteří bojovali a do smrti si musí nést psychické nebo fyzické následky války.
