Možná si pamatujete ze školních lavic, jak podle evoluční teorie probíhal vývoj nejvyspělejšího tvora na této planetě. Pravda, na linii od primátů se objevila i nějaká ta slepá vývojová větev, jakými se ukázali třeba neandrtálci. Mimochodem tuhle jsem četl, že v současnosti tolik probíraná barva kůže dostihla i známou postavu z jednoho německého muzea. Prý je moc bílý. Nikdo to sice nemůže dokázat, ale při lovu a sběru plodin prý byl natolik opálený od sluníčka, že měl kůži podstatně tmavší. Tak pěkně šup – přebarvit a pak se, holenku, můžeš do muzea teprve vrátit.
Nynější člověk je zvaný sapiens, tedy rozumný. Můžeme o tom samozřejmě debatovat. Jedním ze znaků rozumného člověka by měla být schopnost vyhodnotit předchozí chyby a poučit se z nich. Každý z vlastní zkušenosti asi ví, jak moc to někdy může být složité. I když jste si vědomi pochybení a máte dobrou vůli se toho napříště vyvarovat, ne vždy se to daří. Také o tom vím své.
Mnohem horší je, pokud si minulé chyby nedokážou vyhodnotit ti, kteří nás reprezentují a navíc rozhodují o osudech naší planety na špičkové mezinárodní úrovni. Je to sotva nějaký týden, kdy svět se zatajeným dechem sledoval pád prozápadní loutkové vlády v Afghánistánu, která se dvacet let držela u moci pouze díky masivní přítomnosti jednotek NATO, vnímaných drtivou většinou místních, přes všechno nalhávání „světového společenství“, jako okupanty. Po jejich stažení měli tálibánci najednou všude dveře v podstatě otevřené. I dvacet let pilně cvičená vládní armáda na slovo vzatými „natovskými“ instruktory najednou vzala do zaječích.
O motivech rychlého stažení amerických vojáků můžeme spekulovat, jisté je, že to nebylo tím, že by po dvaceti letech neustálých bojů s tálibánskými gerilami najednou „prozřeli“. Příkladů z minulosti, že to v Afghánistánu není vůbec jednoduché, totiž měli dostatek. Britové se snažili nehostinnou zemi v sousedství svých indických držav podmanit na třikrát, ale ani v letech 1839–1842, ani 1878–1881, ani v roce 1919 se jim to nepodařilo. Přesto britský ministr obrany po dalším vynuceném odchodu vyhrožuje, že se tam jeho vojáci možná brzy vrátí.
Zuby si vylámal v osmdesátých letech i Sovětský svaz. Proti němu stála kromě hrdých Afghánců i tehdejší mezinárodní situace, kdy v dobách studené války bylo tak říkajíc povinností druhé strany v lokálních konfliktech situaci svému sokovi co nejvíc znepříjemnit. Jenže podporou mudžahedínů si Američané už tehdy zadělali na současný průšvih s hnutím Tálibán.
Zatímco sovětští vojáci v roce 1989 zemi spořádaně opustili a jimi podporovaná vláda se udržela u moci ještě tři roky, chvatná evakuace amerického personálu z Kábulu probíhala už takřka pod dohledem tálibánců. Přízrak vietnamského Saigonu jak vyšitý. Američané znovu prchají s hořící půdou pod nohama. A pak že je člověk rozumný?
