Zdenička se cítila nesvá. Přece jen přechod z pohádkového světa do toho reálného není nic jednoduchého ani pro obyčejného smrtelníka, natož pro královnu. Byla pravda kdysi obyčejné venkovské děvče z rybářské chýše, ale znáte to, na to se po letech tvrdé práce ve prospěch poddaných voličů a, přiznejme si, troše toho luxusu rádo zapomíná.

Koneckonců čekala, že si ji na nádraží někdo vyzvedne, a poté, co musela trochu krkolomně seskočit z vlaku na perón z udusané hlíny, vyhlížela lokaje s cedulkou se svým jménem. Jenže městský pohůnek nikde.

Co naplat, povzdychla si, a s drncající taškou na kolečkách, která až do nádražní budovy dostávala co proto, se vydala k východu. Doufala v přistavený kočár aspoň venku na ulici. Jenže nikde nikdo, a kvůli zdržení už zahlédla jen koncová světla jediného odjíždějícího taxíku. Marně se rozhlížela.

A přece! Očka jí v mžiku zasvítila, když spatřila na chodníku odstavený svůj dávný vynález. Chvíli čekala, kdo si jej vyzvedne, protože nepředpokládala, že ve městě bude jen tak na chodníku stát opuštěná koloběžka. Mezitím si odložila zavazadlo do úschovny a jen s kabelkou přes rameno došla k vyhlédnuté koloběžce.

Zdenička se s rozkoší odrazila, jenže ono to nějak divně chroustá. Není přece na tom nic složitého, jednu nohu dám na stupátko a druhou se odrážím. Tahle je ale nějaká složitější. Zdenička je však od přírody chytré děvče a k obsluze nepotřebovala ani studium mobilní aplikace. Panečku, to je paráda, ono to jede úplně samo!

Tak, to by bylo, teď kudy? Po silnici kličkovat na subtilním vozítku mezi takovým množstvím kočárů, pardon, aut, se jí fakt nechtělo. Nepřijela si sem v lepším případě pro úraz. To už bude lepší kličkovat na chodníku mezi lidmi. Přece když bude dost opatrná, nikoho snad nesmázne. Hlavně se nesmí příliš rozvášnit, vždyť jízda na téhle čertovské „kolobrndě“ je přece jen žůžo!

Smázla se málem sama. Sice opatrně zahnula za roh, jenže opravdu nečekala, že bezprostředně za ním budou stát napříč chodníkem hned tři úhledně srovnané koloběžky vedle sebe. To tady fakt nikoho nezajímá? To si mnou vymyšlený dopravní prostředek opravdu může každý odložit, kde se mu zlíbí? Budu to muset hned po přijetí na radnici zmínit. Dřív než si budou stěžovat místní měšťané.

Přes náměstí to parádně svištělo a za chvíli dosáhla šťastně svého cíle. Trochu se jí zakabonil úsměv, když jí uniforma před vchodem upozornila, že tu koloběžku musí nechat venku. Klidně kdekoli. Ale dovnitř s ní nemůže. Aha, asi tady nemají tak dlouhé chodby, jako kdysi na jakémsi hradě. Anebo tady nevládnou komedianti. To je dobře, aspoň se s nimi v pohodě domluvím.

Zdenička pohodila hlavou a vešla v ústrety novým dobrodružstvím...