S aktuálním zdražováním je to jako se smrtí. Každému soudnému člověku muselo být jasné, že to jednou přijde, přesto není vůbec snadné se s tím vyrovnat. Pokud se plošně a dosti zásadním způsobem začaly zvedat platy, aniž by se výrazným způsobem zvyšovala produktivita práce, bylo naprosto jasné, že se to někde musí projevit. Nejhorší na aktuálním zdražování je fakt, že na něm vydělají snad jen velcí dlužníci, jejichž dluhy se na základě toho opticky zmenší. Naopak nejvíce na něm ztratí lidé, kteří se navzdory nízkým příjmům snažili žít zodpovědně.
Současná ztráta hodnoty peněz je však téměř jistě pouhou předehrou k tomu, k čemu dříve či později dojde v mnoha státech světa. Žít na dluh donekonečna prostě není možné ani v těch nejsladších pohádkách o věčném růstu. Hovořit o tom, co vše se zdražuje, by bylo zdlouhavé. Rychlejší a kratší by bylo uvést to, co nezdraží. Jenže tady by zas už prakticky nebylo o čem psát...
Někdo by mohl namítnout, že jednoduchým receptem na současnou drahotu by bylo prostě předražené věci nekupovat. Jenže i zde už bychom byli úplně vedle. Zdražení letos na podzim zasáhne i základní potraviny a energie. Pekárny kupují dražší mouku, rostou ceny energií, pohonných hmot, a navíc musí zaměstnancům zvýšit mzdy, jinak u nich nebude chtít nikdo dělat. A nekupovat si pečivo v dnešní době i při sebeskromnějším způsobu života prostě není možné. Celá situace by se v kostce dala shrnout asi takto: Elektřina se musí zdražit, protože zaměstnancům se zdražil chleba. Chleba se musí zdražit, protože zdražila elektřina. Je jasné, že toto inflační perpetuum mobile jen tak něco nezastaví.
Výrobci a prodejci se s tím snaží vypořádat nejrůznějšími fintami. Například vynalézavě upravují balení tak, aby bylo opticky co největší a zároveň se do něj vešlo co nejméně. Nejenže tím spolehlivě naštvou zákazníky, navíc spotřebují i dvojnásobně plastu, než je nutné.
Navzdory těmto trikům tu však inflace prostě je. A nejen u nás, ale po celém světě. Nelze se divit. Mnohé ze zemí jí šly, přesněji řečeno přímo pádily, naproti. Skvělým příkladem může být i Česká republika, kde již delší dobu docházelo k masovému rozhazování peněz, jež nebylo kryté žádnou reálnou prací navíc. Spíše naopak. To samozřejmě úzce souvisí s často nesmyslnými koronavirovými restrikcemi. Kdo si snad myslel, že slušně placené vysedávání doma se nakonec obejde bez snížení životní úrovně, ten se samozřejmě šeredně mýlil.
Chvíli to vypadalo, že se zas až tolik neděje. Státy na to totiž šly jinak, než by velel zdravý rozum. Místo toho, aby začaly šetřit, což by naopak vedlo ke snížení cen, tak zásadním způsobem roztočily dluhovou spirálu do neuvěřitelných otáček. Houfně se přitom řídily iracionálním heslem „vždyť to jsou jen peníze, ty se vždycky nějak natisknou“. Pokud se k nim ovšem chovaly takovým způsobem, pak je více než jasné, že bankovky ztratily svoji hodnotu už před současným zdražováním. Jisté nyní je, že výsledkem bude, že se ještě více rozevřou nůžky mezi chudými a bohatými. Zatímco první budou mít problém vyjít i při skromném způsobu života, ti druzí naopak své přebytky investovali do nákupu všeho, co nemá s penězi nic společného, tedy do nemovitostí, zlata, surovin, případně i pofidérních kryptoměn. To vše se jim vzhledem ke klesající hodnotě peněz velmi dobře zúročí.
Trend ovšem zůstane stejný od jednotlivců až po celé státy, všichni budou i nadále rozhazovat peníze za nesmysly a pak hrát na city, že pokud si nebudou moci půjčit ještě víc, nebudou mít na základní životní potřeby. I tato bublina však musí prasknout. Jenže pak už se nebudou rohlíky zdražovat jednou za půl roku, ale třeba i dvakrát do týdne. Hlavní příčinou totálního znehodnocení měn budou obří dluhy a přiznání jednotlivých států, že už nejsou schopné je dále splácet. Teprve pak bude zkáza peněz, na nichž stojí naše civilizace, definitivně dokonána.
