Poslední týden nabídl reprezentační pauzu u hokejistů i fotbalistů. A nutno říct, že to příliš pozitivní nebylo a v nejlepším světle to nakonec musely zachraňovat ženy, které se poprvé v historii kvalifikovaly na Olympijské hry.
Prvně k fotbalu. Dva zápasy, dvě vítězství, přesto se však nejde zbavit toho hořkého pocitu z předvedené hry. Duel s juniorkou Kuvajtu ani nestojí za hodnocení. Možná až si budete někdy připadat zbyteční vzpomeňte si, že se hrál takový přátelák. A jestli to reprezentace brala jako přípravu na hru do plných, která se očekávala proti Estonsku, tak se toho příliš natrénovat nepodařilo. Vítězství sice přišlo, ale upřímně jsem za devadesát minut neviděl jasnou šanci, kterou by si naše mužstvo vytvořilo, což při vší úctě k Estonsku není dobrá vizitka. „Utrpěná“ výhra není na plácání po ramenou, ale na zdvižený prst před nejdůležitějším zápasem příštího roku, a to baráží do Kataru.
Zatímco fotbalistům vyšla tato fáze alespoň vítězně, hokejisté si z Finska nedovezli pozitivního nic. Nemůže nikdo říct, že by to byla herně totální katastrofa, ale koncovka, moment překvapení a důraz v brankovišti byste za všechny tři zápasy nenašly. Po nezdařených rotacích na mistrovství tak ani první turnaj olympijské sezóny fanoušky ani trenérský štáb moc neuklidnil.
Snad budou další srazy od obou nejsledovanějších sportů daleko lepší, protože teď z toho bolely oči.
