Tak se to podařilo. Po roční pauze se na prostějovském náměstí opět objevilo populární kluziště. Po počátečních problémech s kvalitou ledu se vše rozjelo na plné obrátky. Nikdo rozhodně nechce zpochybňovat rizika, která s sebou přináší dnešní covidová doba, na druhou stranu je opravdu více než dobře, že se přímo v Prostějově zejména dětem opět nezakazuje pohyb na čerstvém vzduchu. Ale právě naopak, že je v tom zdejší radnice podporuje.
Samozřejmě že nikdo dopředu nedokáže přesně odhadnout, jakým směrem se vydají vládní nařízení, která musí všechna města dodržovat, ať už se jim to líbí, či nikoliv. Faktem je, že všechny státy světa věřily v to, že letos už nebudou muset přikračovat k opatřením, která by měla předejít zhroucení systému zdravotní péče. Žádná demokratická vláda si nedovolí omezovat a buzerovat své občany bez pádného důvodu. Ve srovnání s předchozím rokem je jasně patrná vůle snad u všech vlád přistupovat ke covidu jako k jakémukoli jinému virovému onemocnění. Jediné, o co se přitom v tuto chvíli mohou opřít, je očkování, které však u chřipky stejně jako u dalších virových onemocnění, která neustále mutují, nikdy nebude stoprocentní.
Vše komplikuje fakt, že se vakcíny řada lidí stále ještě bojí. Často jsou to stejní lidé, kteří ještě před rokem zlehčovali sám covid. Nyní už uznávají, že by přece jen nějaká taková nemoc existovat mohla, reálné nebezpečí podle nich však nepředstavuje choroba, nýbrž vakcíny proti ní. Polemizovat s tímto názorem nemá valného smyslu. Vnucovat jim očkování je stejně marné jako cpát do hinduisty hovězí či jako do žida vepřové. Pokud víra každého z nás něco zakazuje, racionální argumenty s tím nic nenadělají...
Každopádně hlavní motivace prostějovské radnice pro pořízení kluziště bylo vytáhnout děti ven z domovů od televizí a počítačů tak, aby alespoň na chvíli sportovaly. Obzvláště po loňské covidové pauze to některé z nich opravdu potřebují. Bohulibý záměr se skutečně vydařil a díky kluzišti se i letos nepochybně naučí bruslit i děti, které by to bez něj jen tak nezvládly. A kdo z rodičů se snad bojí, že by se právě při této aktivitě mohly nakazit, ať tam s nimi nechodí. Jsem však přesvědčen, že tohle rozhodnutí by mělo vždy zůstat na svobodné úvaze každého z rodičů. Sami malí i velcí bruslaři si pak mohou na melodii známé písně Jaroslava Nohavici s notnou dávkou optimismu zazpívat, že „dokud se bruslí, ještě se neumřelo“.
