Tento příspěvek je psán těsně před výročím událostí 17. listopadu a upřímně říkám, že nebudu působit vesele. Na druhé straně je dobře, že aspoň někoho donutí k zamyšlení, a to i jindy než v onen blížící Den boje za svobodu a demokracii. Bohužel tomu nahrává situace 32 let poté, kdy se národ byl schopen sjednotit a svrhnout něco, co se mu nelíbilo, svrhnout do propadliště dějin totalitu, která ho svírala, nikam ho nepouštěla, zakazovala mu veřejně se demokraticky projevovat, prostě zašlapávala jeho „JÁ“ do země.
Dnes se dívám okolo sebe a vidím národ, který je v totálním rozkladu, přátelé jsou nepřáteli, vidím skoro pořád, a to i v Prostějově, jen utrápené nebo naštvané obličeje a vlastní „JÁ“ už je také zase kdesi v zemi. Proč tomu tak je? Jsme svíráni novou totalitou, která nás omezuje, ubírá nám svobodu, rozděluje nás proti sobě. K tomu se na nás pasou zloději a lumpové z Bohemia Energy, navíc i z Bruselu, a když se někdo veřejně ozve, aby zamával vlajkou k povstání, je ukřičen, umlčen, ušlapán, umazán ze sociální sítě. Nová „věrchuška“ si opět zvětšuje počet korýtek, která si pak přerozděluje, hádá se u toho tak, že to působí jen smutný úsměv, a nadpoloviční většina voličů už dnes ví, že to nedávné volební hlasování nedopadlo tak, jak mělo.
V listopadu 1989 se říkalo, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí, dnes bohužel polopravdy a manipulace vítězí nad zdravým selským rozumem, načež manipulátoři šíří strach a nervozitu mezi lid obecný. Jeho velká část se touto propagandou nechává strhnout a ovcovatí. Ta část rozumná jen nevěřícně zírá, jestli je toto opravdu možné...
Zkusili jste v poslední době projíždět diskuse pod jakýmkoliv článkem? Hádky tam nabírají skoro obludných rozměrů, polarizace se projevuje i v rozhovorech v rodinách, mezi přáteli a známými. Sednout si dnes na pivo tak, aby člověk okolo sebe neslyšel dohadování a zvýšené hlasy, je skoro nemožné... Na druhé straně ovšem také nastává v podnicích tohoto typu spíše hrobové ticho, protože lidé se de facto bojí někam zajít a posedět. Jednak z důvodů finančních, ale i z důvodů strachu před druhými, ale také proto, že se bojí státní buzerace.
Školství, kde by měla být vychovávána budoucnost národa, se nachází prakticky v rozkladu z důvodů nesmyslné izolace části žactva v nesmyslné karanténě, výuka je rozsekána na jakýsi hybrid a děti, rodiče i učitelé jsou z toho všeho již také v totální depresi a jen čekají, kdy to zase někdo všechno zavře. Bezmoc, že budou také odpískány mimoškolní akce, plesy, výlety, lyžařské kurzy, je vcelku hrozná.
Každý řeší, jaké budou letos Vánoce, začíná počítat kolik dárků koupit a jak svátky vlastně pojmout. Moc na optimismu nikomu nepřidají docházející „příjemné“ pozdravy od dodavatelů energií, kde se objeví mnohdy až velmi nehorázné částky. Ovšem mandatorní výdeje se uhradit musí, protože pak by člověk také mohl být bez plynu a elektřiny, jeho spolubydlícím by se mohl stát exekutor... Takže zapomeňme na opulentní vánoční čas a spíše se přeorientujme na střídmost. Je možné, že onen tradiční půst prožije více rodin než normálně. Člověk si říká, že bude dobré si od všeho odpočinout a proskočit se na vánočních trzích a dát si tam nějaký svářáček, punčíček, klobásku a pokecat s přáteli, ale ptám se, bude to vůbec možné? Budeme na těch trzích vůbec, nebudeme zase jen dřepět doma nebo postávat u výdejních okýnek a ilegálně se shromažďovat jinde?
Psal jsem, že dnes nebudu veselý. Nejsem. Se slzou v oku vzpomínám na listopad 1989, ale společně s Janem Werichem si pozpěvuji „Na shledanou v lepších časech“.
