Diváci? Zejména tedy fanoušci? Šestý hráč na ledě. Tohle hokejové klišé se používá tak často, že už prakticky zlidovělo. Přitom hokejisté-profíci si v předešlé sezóně vyzkoušeli, že se to neříká pro nic za nic.
Byli totiž nuceni hrát před prázdnými stadiony. A každý hráč, zejména ten, který hraje právě hokej na stadionech s dobrou akustikou, stejně jako každý fanoušek pozná obrovský rozdíl mezi plným nebo aspoň poloplným stadionem a sportovním stánkem, kde není ani noha, maximálně nějaký ten kameraman. Je to obrovský rozdíl. Atmosféra dokáže udělat hodně. Přestože by pak profesionální sportovec samozřejmě měl být vždy připravený dát do výkonu maximum, bouřlivé povzbuzování udělá svoje.
Jenže co to? Stadiony napříč republikou hlásí mizernou návštěvnost. Netáhnou atraktivní soupeři, derby, souboje o přední příčky. Nic. Diváci se počítají na stovky. Pohled na tribuny je tak výmluvný, připomíná, že současná doba je prostě divná. Nepřeje sportu, kultuře, jakémukoli dění. Ničemu.
Jenže co s tím? Asi nejlepším krokem by za současného stavu bylo přerušení soutěže. Nebo obnovení platnosti PCR testů. Protože při současných opatřeních a související návštěvnosti je pokračování skoro až groteskní.
