Zdá se to být jako školní anotace čítankového románu o marnosti lidské existence. Velice vzdělaný, úspěšný a všeobecně uznávaný muž si nedokáže odepřít alkohol. Kvůli tomu se z něj postupně stává troska. Přijde o práci, má problémy v rodině a propadá se do sebelítosti. Nakonec předčasně umírá. 

Z velmi povrchního hlediska byl takový i příběh někdejšího ředitele prostějovského muzea Miroslava Chytila. Mnoho lidí, kteří jej znali jen od vidění, si myslelo, že si za svůj veskrze tragický osud může pouze sám. Tak jednoduché to ovšem nebylo. Za jeho postupným úpadkem stála mimo jiné tzv. bipolární porucha. Právě ta se často objevuje v prvopočátcích nezvládnutých problémů s alkoholem. Duševní strasti totiž obvykle předchází hledání útěku prostřednictvím alkoholu či drog, spíše výjimečně to bývá naopak, nadužívání omamných látek probudí dosud skrytou duševní nemoc. 

Dokážeme soucítit s člověkem, který má problémy se srdcem, s plícemi či s ledvinami. Pochopíme, pokud někdo zemře na infarkt, rakovinu či selhání orgánů v důsledku infekce organismu. Nicméně stále jen málokdo z nás si dokáže představit, že stejně nebezpečné mohou být i nejrůznější změny v našem mozku, které se projevují výkyvy v našem myšlení a chování.

Takového člověka považujeme často za hloupého či pomýleného maniaka, kterého odsuzujeme, protože se nedokáže ovládat. Jen výjimečně však o něm přemýšlíme jako o někom, kdo spíše než odsouzení potřebuje naše pochopení, případně i pomoc.

To je ostatně také případ lidí s bipolární poruchou. Jedná se o chorobu limbického systému, tedy té části mozku, která se podílí na emocích. Charakteristická je výraznými změnami nálady. Projevuje se střídáním mánie a deprese. Postihnout může kohokoliv z nás, ve zvýšené míře jí trpí lidé, kteří mají psychicky náročná povolání. Postižení lidé si v depresivních fázích opakovaně pohrávají s myšlenkami na sebevraždu, mnozí se o ni nakonec minimálně pokusí. Manické stavy však pro ně a jejich okolí mohou být snad ještě horší. Připomínají v nich narkomany závislé na pervitinu. Mají spoustu energie, nehledí nalevo ani napravo, nedokáží myslet na budoucnost, rozhazují nesmyslně peníze a zadlužují se. Jejich utrpení si přitom ničím nezadá s bolestí, která nás trápí při zánětu okostice.

Mozek každého z nás je nepochybně fascinující, nicméně také velmi zrádný orgán. Většina procesů v něm probíhá nevědomě, výsledky jeho činnosti tak nikdy nebudeme mít zcela pod kontrolou. 

Pomysleme na to někdy, až zase budeme chtít šmahem odsoudit nějakého toho „smradlavého bezdomovce“...