Důstojné umírání. Jednotka intenzivního života přišla s náhledem do paliativní péče 

Téma umírání může být pro mnohé lidi tabu. Smrt společnost často bere jako něco strašného, něco, o čem se nedá bavit. S jiným náhledem doputoval do kin snímek Jednotka intenzivního života. Dokument Adély Komrzý představuje lékaře Ondřeje a Kateřinu. Ti se věnují nevyléčitelně nemocným pacientům i jejich rodinám v těžkých chvílích. Večerník zjišťoval, nejenže proč si režisérka vybrala právě toto téma?

„V nemocnici skončila sestra její kamarádky. Bohužel vše proběhlo dost nešťastně. Nikdo nebyl o průběhu ze strany lékařů informován, rodina plula v mlze a neměla možnost se s nevyhnutelnou skutečností srovnat.

Chtěla se zkrátka pustit do kritiky společenského nastavení a systému, který zapomíná na hodnoty lidství,“ představil za kino Metro 70 motiv autorky Michael Zábranský.

U této příležitosti do kina zavítal také neurochirurg a odborný garant paliativního oddělení Nemocnice Prostějov Miroslav Kala. „Velice se mi na nich líbí přístup k pacientům. Ten je založen na silné empatii. Film určitě vyvolá silné emoce a nepochybně i řadu dotazů,“ vyjádřil se ke snímku před začátkem promítání. A vysvětlil, jak on sám bere paliativní péči. „Palium znamená v klasických jazycích plášť. A máme-li před sebou pacienta, který trpí nevyléčitelnou chorobou, tak jej zabalíme podobně jako novorozence do pomyslného pláště, abychom jej chránili,“ řekl Kala. Coby šedesátník zažil ale i jiný přístup. „Předvedený přístup je přístupem, který je nesmírně humánní. Přispívá k humanizaci naší medicíny. A je diametrálně odlišný od toho, co jsem zažíval jako mladý lékař na různých odděleních. Pozoroval jsem chování starších kolegů k umírajícím pacientům. Vypadalo ve zkratce takto. Na ten pokoj už ani nemá smysl chodit, pacient umírá, tam nemá smysl cokoli dělat,“ vzpomíná smutně.

Miroslav Kala se rozhodně nemýlil, když hovořil o emotivním náboji snímku. Ten sledoval práci dvojice lékařů, kteří na rovinu a bez přikrašlování hovořili s umírajícími a zároveň pacientům a jejich rodinám nabízeli řešení, ptali se na jejich názory. Jiří, jeden z pacientů, se tak oproti očekávání dostal zpátky domů. Ke konci filmu ale nemoci podlehl. „Odešel ale jako král,“ konstatuje do objektivu kamery jeho sestra se slzami v očích.

Snímek ukazuje, jak může fungovat paliativní péče, jak je potřeba komunikace a pochopení. A ještě něco, co shrnul stručně Miroslav Kala při závěrečné besedě. „Není jedno, s jakými pocity opouštíme tento svět,“ zdůraznil.