Před sto třiceti lety se narodil prostějovský rodák a dramatik Max Zweig

Vzdálenějším příbuzným Maxe Zweiga byl rakouský prozaik Stefan Zweig (1881–1942). Max v Prostějově navštěvoval obecnou školu. Potom studoval na německém gymnáziu v Olomouci. Na přání otce studoval práva. Dokončil je až v roce 1920 v Praze. Právnické profesi se však nikdy nevěnoval.

Jeho velkým snem bylo stát se dramatikem. Divadelní hry četl už od dětství. Během studií navštěvoval divadla v Olomouci a ve Vídni. Jako autor píšící německy viděl, že v Československu nemůže literárně uspět. V letech 1920–1934 žil a pracoval v Berlíně, kde se v roce 1932 oženil se svou velkou láskou Margharetou Löhrovou rozenou Bauerovou.

V důsledku stupňujícího se fašismu žili od roku 1934 v Prostějově v domě č.23 v ulici Vápenice. Začátkem července 1938 odjel do tehdejší Palestiny k nastudování a uvedení hry Marranové v divadle Habimah v Tel Avivu. To mu zachránilo život před téměř jistou smrtí v koncentračním táboře.

Do Prostějova se vrátil až v dubnu 1947. Pobýval zde jen pět měsíců. Jeho žena se do Palestiny odstěhovat nechtěla a on sám viděl, že by v tehdejším Československu neměl žádnou perspektivu a to i ohledem na politický vývoj. Setkávali se potom řadu let na prázdninových pobytech v Rakousku.

Greta žila v domě na Vápenici až do své smrti v roce 1988. Max Zweig se vrátil do Palestiny – Izraele, kde žil v Tel Avivu a od roku 1978 v Jeruzalémě. Potkal zde také další osudovou lásku svého života  – harfenistku švýcarského původu Wilhelminu Buchererovou, se kterou se oženil dva roky před svou smrtí. Zemřel 5. ledna 1992 v Jeruzalémě jako téměř stoletý.

Je autorem dvaadvaceti her. Čerpají náměty z historie, židovství, politického dění i mystiky. Jejich hlavním tématem je boj proti násilí, proti totalitním režimům, primárně proti fašismu a komunismu. Nejznámější jsou hry Moloch (později pod názvem -1933), Marranové (1937), Davidia (1938), Saul (1944), Varšavské ghetto (1947), Vzpoura srdce (1956), Generální tajemník (1955), Franziskus (1945) a Rozhodnutí Lorenza Morena (1965). Hry charakterizuje složitá stavba, archaický styl a nadměrný patos. Max Zweig sám poznamenal, že jsou určeny spíše ke čtení než k dramatickému zpracování. Mnohé hry proto nebyly vůbec uvedeny na jevištích. Nejúspěšnější byly hry Marranové a Franziskus. Jeho hry vyšly souborně v Německu v letech 1997–2002.

Z celého jeho díla knižně vyšla v češtině jen povídka Láska Joffreye z Peritonu v překladu O. F. Bablera a autobiografie Vzpomínky (Vydavatelství Univerzity Palackého v Olomouci & Nakladatelství Monse, Olomouc 2004). V této knize se také vrací do svého rodného města, vzpomíná na svoje přátele, rodinu, cesty, setkávání s uměním i literaturou.

V Prostějově strávil Max Zweig čtrnáct let svého života. Tento moravský, německý a židovský autor to s uznáním svého díla rozhodně neměl snadné. Teprve po roce 1989 byl objevován, poznáván a vydáván zásluhou olomouckých germanistů a judaistů (Ludvík Václavek, Ingeborg Fialová, Ivana Cahová).

Kromě knihy Vzpomínky jej v Prostějově připomíná také dům č. 23 na rohu Vápenice a Havlíčkovy ulice, kde rodina žila od roku 1907. V Muzeu a galerii v Prostějově se nachází soubor korespondence, rukopisů, výpisků a rodinných dokumentů uložený ve sbírce literární památky (objeveno v roce 2004 při vyklízení domu č. 23 na Vápenici). Předměty z domácnosti Zweigových byly loni a letos věnovány paní Zlámalovou spolku Hanácký Jeruzalém, který je postupně předává prostějovskému muzeu.

Osobnost a dílo Maxe Zweiga připomene také dnešní (22. 6. 2022) literární podvečer „Max Zweig. Dramatické století“ konaný od sedmnácti hodin v podkrovním sále Městské knihovny v Prostějově uspořádaný Muzeem a galerií v Prostějově, Pražským literárním domem autorů německého jazyka, spolkem Hanácký Jeruzalém a Centrem judaistických studií Kurta a Ursuly Schubertových Filozofické fakulty UP v Olomouci.