Připomínáme si sto let od narození prostějovské rodačky a historičky umění Věry Běhalové

V květnu 1945 začala studovat na FF UK v Praze hudební vědu a dějiny výtvarného umění. Výrazně ji ovlivnili učitelé Antonín Matějček, Jan Květ, Jaromír Pečírka ,Václav Mencl a Jan Patočka.  Největší autoritou pro ni byla historička umění a klasická archeoložka profesorka Růžena Vacková, která organizovala kroužky katolické mládeže a navazovala kontakty s kněžími Josefem Zvěřinou a Otou Mádrem. Věra Běhalová se také stala členkou tohoto kroužku.

V lednu 1949 po studentských prověrkách byla ze studií vyloučena z důvodů katolického smýšlení a buržoazních názorů. Pracovala potom na francouzském velvyslanectví jako vychovatelka dětí vicekonzula a telefonistka. Růžena Vacková ji využila k předávání informací a korespondence diplomatickou cestou do Svobodné Evropy v Mnichově a Rádia Vatikán.

13. února 1952 byla Věra Běhalová zatčena Státní bezpečností a vzata do vazby. V politickém procesu Bárta a spol. konaném ve dnech 28. – 31. října 1952 byla odsouzena za vyzvědačství a špionáž na sedm let odnětí svobody. Trest si odpykala ve věznicích  v Hostinném nad Labem, Mladé Boleslavi, Liberci, Želiezovcích u Nitry a v Pardubicích.

Vrátila se s podlomeným zdravím 14. února 1959. Krátce žila v Prostějově, nakonec se vrátila do Prahy. Pracovala jako výtahářka v obchodních domech Ara a Bílá labuť, pracovnice v deratizaci a dělnice v pražské Drutěvě.

Ve druhé polovině šedesátých let se mohla věnovat svému oboru a pracovala v galerii v Chebu a v Krajském středisku památkové péče a ochrany přírody v Plzni. Zde se zabývala výzkumem domů navržených architektem Adolfem Loosem. Zdokumentovala je a řadu z nich nechala prohlásit za kulturní památky. Tímto krokem mnohé interiéry zachránila před zničením, protože Loosova tvorba byla považovaná jako buržoazní a nehodnotná.

Zhoršená politická situace ji v roce 1968 přiměla k rozhodnutí emigrovat do Vídně. Na vídeňské univerzitě dokončila studia dějin umění a v roce 1974 získala doktorát na základě obhajoby práce o vile Karma architekta Adolfa Loose.

Publikovala v předních odborných časopisech (například Alte und moderne Kunst, The Journal of Glass Studies).  Napsala knihu o secesním nábytku ze sbírek fondů Rakouského muzea užitého umění – dnešního MAKu ve Vídni.  Byla zakladatelkou a dlouholetou předsedkyní rakouské (vídeňské) pobočky americké Společnosti pro vědu a umění a spolupracovnicí Kulturního klubu Čechů a Slováků v Rakousku.  Pomáhala našim emigrantům a krajanům. Vozila je svým legendárním citroenem Dyane po rakouských památkách.

V prosinci 1990 byla plně rehabilitována. Do své vlasti se však už nevrátila. Přijížděla sem jen na krátkodobé pobyty, za rodinou a přáteli do Prahy a Prostějova.  Ráda také jezdila do Velkých Losin. V polovině devadesátých let spolupracovala na Plečnikově výstavě konané na Pražském hradě a přispěla také do monografie Josip Plečnik, architekt Pražského hradu.

Věra Běhalová zemřela 6. ledna 2010 ve Vídni a její ostatky jsou uloženy na Městském hřbitově v Prostějově.

10. ledna 2022 jí byla udělena Historická pečeť města Plzně in memoriam za zásluhy o probádání a záchranu plzeňského souboru interiérů a realizací Adolfa Loose. Od 6. do 23. června 2022 probíhala výstava v mázhausu plzeňské radnice „Věra Běhalová 100“ připravená spolkem Plzeňský literární festival. Dominovalo jí tříkolové trubkové vozítko potažené koženkou a určené invalidům ­ – Velorex. Právě jím tehdy jezdila po Plzni.  Zastupitelstvo města Prostějova jí na svém zasedání 14. června letošního roku udělilo Cenu města Prostějova in memoriam u příležitostí 100. výročí narození.

Věra Běhalová je bezpochyby naší významnou rodačkou.  Takto na ni vzpomínala kunsthistorička a kurátorka nejkrásnějšího Loosova domu  – pražské  Müllerovy vily Marie Szadkowská: „Věra byla fantastický člověk, plný energie a víry, že vše se děje pro naše dobro!“ 

Hana Bartková, kronikářka města