Jak být aktivní i před osmdesátkou? Zeptejte se Ivana Vikára. Bývalý středoškolský učitel se v 78 letech stal autorem své první knížky. Dílo s názvem Čehovická povídání hravě vypráví o životě na hanácké vesnici, o její minulosti. O veselých historkách i legendách. Proč ale zrovna Čehovice? Muži, který je původem z Trenčína, podle jeho slov přirostly k srdci.
„Dvanáct let jsem tam bydlel, měl baráček. Hrabal jsem se v různých materiálech, v archivu, pofotil jsem okolí. Výsledkem je tahle knížka,“ vysvětlil Ivan Vikár s tím, že ho baví se pátrat v archivech. Byl přitom důkladný. „Stáhl jsem si mapy, mám i všechny obyvatele, kde, kdo bydlel. I statistiky, které jméno se nejčastěji vyskytovalo. Byla to Františka,“ říká.
Část jeho knihy tak vznikla na základě skutečnosti, část zase na základě místních pověstí. „Nad Čehovicemi je takzvaný Prokůpek. Podle legendy tam byly staré Čehovice. Pravděpodobně to byla stará keltská osada. Pak se přestěhovali dolů, zabydleli se. Slavili první rok a jejich vůdce řekl: ‚Čeho více je nám třeba?‘ To je jedna z povídek, která má reálný základ. Ostatek je spíše má fantazie,“ uvedl muž, který si celkově Hanou velmi oblíbil. A nejvíc právě Čehovice, i když v knížce píše i o dění v Bedihošti nebo ve Skalce. „Je to klasická vesnice. Málo vesnic má náves tak zachovanou. Je to i proto, že hlavní cesta vede bokem,“ poznamenal. Vesnici ostatně chválí i v předmluvě.
K legendám patří i ta o nešťastné dívce, co se z lásky utrápila. A na místě, kde měla u bedihošťského cukrovaru skonat, rostl strom ve tvaru kříže. Na základě skutečné události naopak psal o prastaré koupi býka. „Našel jsem tam zápisy ze zasedání tehdejšího véboru z roku 1890. No, zajímavé čtení to bylo. Jedno o jedení býka jsem použil,“ říká s úsměvem. Přípravu knihy jich nepochybně provázelo hodně, snahu o vydání naopak téměř žádné. „V únoru jsem oslovil obec a nabídl jsem, aby spolupracovala při vydání. Reakce byla, že je to neoslovilo. Nakonec pomohl Globe systém, bývalý Autocont, který knížky rozdával klientům jako dárek,“ uvedl Ivan Vikár. Místo Čehovic se nakonec objevil jiný podporovatel, na vydání knihy přispěl prostějovský magistrát. Nezájem obce ho zklamal, přesto s vydáním uspěl a koncem srpna měl křest díla v Kulturním klubu Duha. „Není to na Magnesia litera. Prostě pán s penzí nemá co dělat,“ směje se autor.
