Toto byla šance opravdu pro každého, kdo má rád příběhy, literaturu a kraj, v němžžije. Letos na jaře byla vypsána literární soutěž Kolébka. Úkolem autorů bylo napsat povídačku, která se vztahuje k Olomouckému kraji. Konkrétně se mohlo jednat o památku, událost, osobu, legendu či jinou zajímavost. Všechna díla vyhodnotila odborná porota a autoři deseti nejlepších byli pozváni do jedinečné secesní tančírny v Račím údolí na Jesenicku. Hlavní cenu, kterou byla ručněšitá pozlacená kožená kniha, si již v neděli 26. června převzal redaktor PROSTĚJOVSKÉHO Večerníku Martin Zaoral za povídku Oči nad plumlovským rybníkem.
Jak náročné je sžít se s prostředím, do něhož nepatříte? Co si počít, když láska k muži vyprchá a ze života na zámku se stane trápení ve zlaté kleci? A bylo by za takové situace vůbec možné opustit své tři děti? Před tyto i mnohé další otázky byla postavena hlavní hrdinka hororově pojaté povídačky Oči nad plumlovským rybníkem. „Jedinečnou siluetu plumlovského zámku zrcadlícího se již několik století na hladině Podhradského rybníka zná v Prostějově asi každý. Mnozí ji berou jako samozřejmost, ale mě nikdy nepřestala fascinovat. Ostatně jsem u ní mnohé prožil. Když jsem se dozvěděl o možnosti zúčastnit se literární soutěže se vztahem k nějakému místu v Olomouckém kraji, pochopil jsem to jako závazek. Že totiž právě Plumlovu něco dlužím a měl bych se mu za to nějak odvděčit. A toto byla moc dobrá příležitost,“ vysvětlil svoji motivaci autor povídky a redaktor PROSTĚJOVSKÉHO Večerníku Martin Zaoral, jehož dílko se nejenže dokázalo probojovat mezi deset nejlepších prací, dokonce dosáhlo na sám vrchol.
Vyhlášení vítězů proběhlo poslední červnovou neděli v jedinečných prostorách secesní tančírny v Račím údolí na Jesenicku. „Navštívit toto nádherné místo bylo druhým hlavním důvodem, proč se do soutěže zapojit. Jinak bychom se k polským hranicím asi jen tak nevypravili. A díky tomu, že u tančírny zrovna probíhal kulturní festival Blacksphere, který byl určen nejen dospělým, ale i dětem, tak jsme si to celá rodina perfektně užili,“ pochvaloval si Zaoral.
Porota ocenila autenticitu i silný příběh
Porota na oceněném díle vyzdvihla zejména autenticitu výpovědi hlavní hrdinky i výstavbu silného příběhu na relativně malé ploše. Vítěz pak obdržel ručně šitou a pozlacenou koženou knihu. „Vytvářela jsem ji celé dva roky. Inspirovala jsem se přitom Červenou knihou švýcarského psychoanalytika Carla Gustava Junga, který si do tlustého rukopisu vázaného v červené kůži zapisoval své sny, dialogy často i s neexistujícími lidmi, a to vše doplňoval vlastními kresbami. Kniha plná neuvěřitelné moudrosti ještě dlouho po autorově smrti ležela v trezoru a vydána byla teprve relativně nedávno,“ vysvětlila vazačka knihy a zároveň také hlavní organizátorka multižánrového festivalu Blacksphere Marie Krajplová.
Pogratulovat vítězi dorazila také autorka veleúspěšného románu Žítkovské bohyně Kateřina Tučková. Brněnská patriotka se v Račím údolí zastavila na cestě do nedaleké Bílé Vody známé zejména díky ženskému klášteru. Právě u jeho zdi spisovatelka uspořádala mimořádně navštívené veřejné čtení svého stejnojmenného románu, jenž po dlouhých deseti letech usilovné práce nedávno vydala. „Ocenění mě přirozeně potěšilo, nicméně mi přineslo také jisté starosti. Vůbec totiž netuším, co si s tou nádhernou a prázdnou knihou počít. Nějaký nápad přece jen mám, ale ještě si to budu muset nechat projít hlavou,“ uzavřel Martin Zaoral.
Co je jisté už nyní, je to, že všech deset nejlepších povídaček vznikne v podobě audioknihy. Ta by v rámci edice audioknih Kolébka měla být představena letos v září.
Ukázka z povídky Oči nad plumlovským rybníkem:
Už dávno bych odsud odešla, jenže nemůžu. Musím najít ty děti. Své tři ztracené holčičky. Tolik jsem je milovala, byly celý můj život. V téhle smutné a chladné zemi mě držely jen ony. Dokázaly prozářit i tu nejčernější temnotu, která mě tu obklopovala. Nebýt jich, dávno bych se vrátila do Španělska. Tolik jsem po tom toužila! Jenže manžel by nikdy nedovolil, abych jej i s dcerami opustila. Dokud žily, nemohla jsem odejít...
Tolik se toho změnilo. Jenže ony stále zůstávají důvodem, proč tu zůstávám. Mnohem déle, než bych si přála, než by si všichni přáli. Připadám si jako zpackaný obraz v dlouhé rodové galerii. Obraz, do něhož se pustil proslulý malíř, co si nechává platit předem. Jenže tentokrát, poprvé v životě by své dílo nedokončil. I před ním bych se chvěla tak, že by nikdy nedokázal vystihnout všechen můj smutek. V záchvatu zuřivosti nad marností svého počínání by můj portrét přečmáral černou barvou. Pak by vzal druhý konec štětce a do plátna dvakrát bodl.
Ty díry, to jsou mé oči…
Oči nad tímto světem.
Matčiny oči, které nedají pokoj, dokud nenajdou své ztracené děti.
