V lednu 2024 si připomínáme sto let od úmrtí našeho rodáka, básníka Jiří Wolkera. Tento „dospělý chlapec, student a socialista věřící v sebe, v železné vynálezy a dobrého Ježíše Krista“ byl básníkem velkého talentu, humanistou a ušlechtilým člověkem. Už ve středu 3. ledna 2024 v 10.00 si výročí úmrtí našeho rodáka připomeneme pietním aktem u jeho hrobu na městském hřbitově.

 

F. X. Šalda o Jiřím Wolkerovi právem napsal, „že všechno pod dotykem jeho kouzelné hůlky vře, kypí a šumí, plane a tryská“. Je s ním ovšem spojena také politizace jeho díla, což mu velmi uškodilo. Záběr jeho tvorby byl totiž mnohem hlubší a širší. Jiří Wolker v sobě ztělesňoval mladistvou revoltu, revoluční romantismus, hluboký cit a intelekt. V jeho díle nacházíme motivy lidské soudržnosti, solidarity s trpícími a chudými, oslavu lásky, přátelství a života. Byl naším velkým národním básníkem. Patřil do linie předčasně zemřelých básníků, jako byli Karel Hynek Mácha, Karel Hlaváček, Jiří Orten a Václav Hrabě.

Narodil se 29. března 1900 v domě číslo 22 na dnešním náměstí T. G. Masaryka rodičům Ferdinandu Wolkerovi a Zdeně Wolkerové rozené Skládalové. Vyrůstal v harmonickém a kulturním ovzduší rodiny společně s mladším bratrem Karlem. Měl výtvarné, hudební a jazykové nadání. Hrál na housle a na klavír. Byl vášnivým čtenářem a rád hrál divadlo. Byl také nadšeným členem Sokola a Skautu.

V letech 1911 až 1919 studoval na klasickém gymnáziu v Prostějově. Zde se začal formovat jeho vztah k literatuře a umění. Výrazně jej ovlivnili profesoři Antonín Dokoupil, Jan Kamenář, Štěpán Kožušníček a Vojtěch Měrka. První básně, pohádky a příběhy začal psát už v dětství. Na gymnáziu založil studentský časopis Naše kvarta a podílel se na založení Sborníku českého studentstva na Moravě a ve Slezsku.

V Prostějově byl činitelem a organizátorem různých kulturních akcí, a to od besídek v Sokole přes školní akademie, koncerty a divadla po sobotní schůzky přátel v salonu Wolkerových. Scházeli se zde Ivan Sekanina, Edvard Valenta, Bohumil Svozil, Eduard Vencovský, Josef Vincourek a Běluš Krapka. Zde si četli svoje literární práce, diskutovali a provozovali hudbu. Byl také členem hudebního souboru vedeného spolužákem a pozdějším hudebním skladatelem Josefem Vincourkem, který některé Wolkerovy básně zhudebnil. Milým přítelem byl literát Vladimír Zelený, později žijící ve Francii. Dalšími přáteli byli jeho spolužáci Karel Wichterle a Zdeněk Schaefer.

Po maturitě šel na přání rodičů studovat práva na Karlovu univerzitu v Praze. Navštěvoval také přednášky o umění a literatuře. Psal různé stati a příspěvky do časopisů, například Ruch, Kmen, Červen. V květnu 1921 mu vyšla v časopise Červen básnická skladba Svatý Kopeček inspirovaná prázdninovými pobyty u prarodičů Skládalových na Svatém Kopečku a napsaná pod vlivem Apollinairova Pásma. Prvotinou byla sbírka Host do domu odrážející svět dětství a chlapectví i hodnoty domova a rodiny. Sbírka Těžká hodina vycházející v roce 1922 je především sbírkou řady vynikajících balad a sociálních básní (například Oči, Balada o snu, Moře, Mirogoj, Balada milostná, Fotografie). Z dalších děl můžeme uvést dramata Nemocnice, Hrob a Nejvyšší oběť. V roce 1922 se u něj na dovolené na ostrově Krk objevily první příznaky nemoci. V dubnu 1923 mu lékaři diagnostikovali tuberkulózu. Musel si odložit státnice a od poloviny června 1923 se léčil v sanatoriu v Tatranské Poliance ve Vysokých Tatrách. Jeho zdravotní stav se zhoršil v listopadu, kdy se přidal zápal plic a později zánět mozkových blan. Dne 31. prosince 1923 jej rodiče odvážejí do rodného Prostějova, kde 3. ledna 1924 v devět hodin ráno umírá. Pohřeb se konal 5. ledna 1924 odpoledne na Městském hřbitově v Prostějově za účasti rodiny, přátel, občanů města a spisovatelů Jaroslava Seiferta, Josefa Hory, Konstantina Biebla, Vítězslava Nezvala a dalších. Marie Majerová přečetla báseň Umírající.