Tábory v Sobotíně byly vždy pojem. Od roku 2004 jimi prošly stovky mladých a kreativních lidí, kteří nejenže na nich vytvořili svá první filmová dílka, ale zároveň našli přátelství, či dokonce lásku na celý život. O to větším šokem byla pro všechny informace, že se letošní tábor konat nebude. Přijít se podívat na snímky z toho skutečně posledního z roku 2020 se mohli všichni uplynulý pátek 22. října do Divadla Point na Husově náměstí.

 

Jednu hodinu a dvacet minut. Přesně tak dlouho mohli lidé v Pointu sledovat poslední záběry, které pořídili účastníci posledního filmového tábora v Sobotíně konaného v roce 2020. Kvůli covidové pandemii a s ohledem na nečekané zrušení letošního ročníku tábora si snímky na svou veřejnou derniéru počkaly více jak rok.

K vidění bylo celkem 12 hlavních projektů a řada dalších, které vznikaly často nezávisle na lektorském či jakémkoliv jiném vedení. Ani tak však rozhodně nepostrádaly vtip a hravost tak typickou pro dílka vzniklá právě v Sobotíně. Společné téma by se dalo tentokrát shrnout do motta „Co by kdyby?“. Zároveň mnoho z nich parodicky reagovalo na aktuální módní vlnu youtuberů a jejich internetových počinů. Zajímavostí byl i částečně hraný dokument z táborové soutěže „Master Chef“. „Osobně mě nejvíce zasáhl song vytvořený lidmi kolem Davida Krchňavého, který se ohlížel právě za předchozími ročníky Sobotína,“ prozradil principál Divadla Point Aleš Procházka, který byl po celé roky hlavním tahounem celého tábora.

Prehistorie této akce přitom sahá až do konce minulého století. V roce 1999 se v Městečku Trnávka konal první hudebně-divadelní tábor. „Bylo nám tehdy líto, že závěrečný večer uvidí jen hrstka rodičů, a proto jsme z něj pořídili nepříliš kvalitní videozáznam. V Trnávce se konaly čtyři ročníky, po roční pauze jsme se pak rozhodli přesunout do Sobotína, kde jsme pořádali náš první filmový tábor,“ zavzpomínal Aleš Procházka, jemuž po celé roky vydatně pomáhal sehraný tým instruktorů včetně uznávaného divadelníka a jeho kamaráda Miroslava Ondry.

Promítání snímků z předchozích čtyř ročníků tábora se konalo v solidně zaplněném sálu kina Metro 70, letos se akce i kvůli zhoršující se epidemické situaci uchýlila do komornějšího prostředí Divadla Point na Husově náměstí. Diváci však odcházeli spokojeni. „Takovým lakmusovým papírkem pro nás byla pochvala od Milady Sokolové, která zastupovala jak město Prostějov, tak i Olomoucký kraj, od nichž se nám dostalo podpory. Hned na úvod avizovala, že se nebude moci déle zdržet, protože spěchá na další akci. Nakonec se však nebyla schopna od plátna odtrhnout a vydržela celou dobu,“ pochvaloval si Procházka, kterého naopak mrzí, že se do Sobotína už nevrátí. „Důvodem konce tábora je změna jeho majitele, který s prostorem má své plány a po padesáti letech se rozhodl jej srovnat se zemí. Bohužel my jsme se o tom dozvěděli nedlouho předtím, než jsme tam letos měli jet. Bylo to už v době, kdy jsme měli plno účastníků, o to bolestněji jsme se s tím smiřovali,“ vysvětlil důvody konce legendárního tábora Procházka, který připustil, že mu krásné prostředí bude chybět. „Každý kout tam měl svůj příběh. Ostatně mnohé páry se právě tam seznámily, daly si první pusu, přičemž dnes už třeba vychovávají i tři děti. Přesto si myslím, že tábor není ani tolik o místě, jako o lidech. Proto věřím, že v něm budeme i nadále pokračovat. Aktuálně vybíráme ze tří míst, kde by se měl příští ročník konat. Všechna se nám moc líbí, takže je to volba veskrze příjemná,“ uzavřel Aleš Procházka.