Nevíme dne ani hodiny... Tento krátký citát stojí na úmrtním parte Miroslava Chytila. Velký milovník moderní architektury a prostějovský patriot zemřel ve čtvrtek 14. října ve věku 56 let.

Spoluautor dvou pozoruhodných knih o prostějovské architektuře se do povědomí širší veřejnosti zapsal zejména jako ředitel zdejšího muzea. Jmenován byl na konci roku 2008, místo se sám rozhodl opustit na jaře 2014. Učinil tak kvůli dlouhodobým zdravotním problémům.

Kdo že byl Miroslav Chytil, který opustil kulturní svět v polovině řeku ve věku 56 let? Vystudoval historii architektury na VUT v Brně, aby ve své akademické práci se věnoval zejména fenoménu prostějovského funkcionalismu. Jeho odborná činnost vyvrcholila přípravou dvou výborných publikací. V roce 2009 byl editorem knihy Slavné stavby Prostějova, která vznikla ve spolupráci s pracovníky Státního okresního archivu v Prostějově. O pět let později pak společně s výtvarníkem Tomášem Vincencem vydal knihu Slavné stavby Prostějova a Prostějovská architektura 1918–1948.

Historik architektury nejprve pracoval jako památkář Okresního úřadu v Prostějově, na popud tehdejšího ředitele Václava Hrušky přešel do prostějovského muzea. Zde byl zařazen jako kurátor etnograf, ale mohl se kromě toho věnovat i mapování památek na okrese. To ho na rozdíl od předchozí vesměs úřednické činnosti velmi naplňovalo. V té době byl rovněž zvolen do prostějovského zastupitelstva za KDU-ČSL.

Po odchodu Václava Hrušky do důchodu byl na konci roku 2008 jmenován ředitelem Muzea a galerie v Prostějově. Jeho nástup byl vnímán velmi pozitivně a zdálo se, že bude spojen s rozvojem této instituce. Pokud byl zdráv, zvládal Miroslav Chytil svoji práci velmi dobře. Bohužel stále více se u něj začaly projevovat potíže v souvislosti s bipolární poruchou, které se snažil zahánět konzumací alkoholu. Jeho trable si uvědomovali všichni kolem něj, on sám je však dlouho popíral.

Na podzim roku 2012 po anonymním udání odmítl v pracovní době test na alkohol. Za hrubé porušení pracovní kázně mu bylo na půl roku odňato osobní ohodnocení. Miroslav Chytil se tehdy dušoval, že se podobná situace nebude opakovat.

Koncem března 2014 se však rozhodl sám místo ředitele muzea opustit. V muzeu pak ještě nějaký čas působil, kvůli svým vleklým psychickým potížím však nakonec skončil v invalidním důchodu. Kdo jej pak potkal v prostějovských ulicích, mohl bohužel vidět už pouze stín vzdělaného, energického a pozitivně naladěného člověka ochotného pustit se i do náročných projektů. „Miroslav Chytil byl velmi chytrý, schopný, inteligentní a všestranně vzdělaný člověk. Spolupráce s ním byla řadu let přínosná, měl radost z každého povedeného projektu i z pozitivních ohlasů návštěvníků,“ ohlédla se dlouholetá kurátorka prostějovského muzea Kamila Husaříková, kterou jsme požádali o krátkou, osobní vzpomínku na svého někdejšího spolupracovníka a kamaráda.

 

Kamila Husaříková: Mirek v historii muzea napsal důležitou kapitolu

„Na počátku naší spolupráce a přátelství s Miroslavem Chytilem stála kuriózní náhoda. Pro zápůjčky obrazů z galerií po celé republice se mnou jezdil řidič, který se odmítal při manipulaci s obrazy řídit pravidly, které byly galeriemi stanoveny. Situaci jsem řešila s ředitelem Hruškou a ten mi doporučil, abych jezdila právě s Mirkem. Projezdili jsme tehdy křížem krážem celou republikou, proseděli celé dny v autě, přebírali, balili a nakládali jsme obrazy za stovky milionů korun. Museli jsme k sobě mít naprostou důvěru a spoléhat jeden na druhého. Mirek byl vynikající řidič a o každém místě, kudy jsme jeli, věděl něco zajímavého jako například, kde se natáčely známé české filmy. Společně jsme také byli pro obrazy u Karla Gotta, vnuka Josefa Lady a mnoha dalších osobností i umělců.

Po odchodu ředitele Hrušky do důchodu vyhrál Mirek výběrové řízení na místo ředitele a naše spolupráce byla ještě intenzivnější, protože jsem v té době působila jako jeho zástupkyně. Miroslav Chytil byl velmi chytrý, schopný, inteligentní a všestranně vzdělaný člověk. Často publikoval a byl erudovaným a velmi uznávaným odborníkem v oblasti moderní architektury, především funkcionalismu. Samozřejmě že měl i své slabosti a libůstky. Miloval drahá luxusní auta, kvalitní čokoládu, byl až přehnaně čistotný a na jeho stole byl vždycky stoprocentní pořádek. Spolupráce s ním byla přínosná, měl radost z každého povedeného projektu i z pozitivních ohlasů návštěvníků. Společně jsme byli členy komise pro nákup uměleckých děl na magistrátě. Celou rozsáhlou uměleckou sbírku jsme pro magistrát také odborně zpracovali.

Při plnění všech těchto úkolů jsem si poměrně dlouho nevšimla, že má Mirek psychické problémy a až později jsem zjistila, že se léčí s vážnou psychickou poruchou. Jednou mi sám řekl: ‚Kamčo, to je horší než jakákoliv fyzická nemoc‘. Problémy, ke kterým se přidávaly ještě další, pak vygradovaly do situace, kdy již nebyl chopen funkci ředitele vykonávat. Nemoc ho hodně změnila, nakonec z muzea odešel.

Mohla bych toho o Mirkovi napsat ještě hodně, ale své vzpomínání bych chtěla zakončit úplně obyčejně:  ‚Měla jsem Tě, Mirku, ráda a v historii prostějovského muzea jsi navždy napsal jednu důležitou kapitolu‘.“