Heroický výkon podal prostějovský rodák Jakub Menšík (na snímku) na prvním grandslamovém podniku v letošním roce. Tenisové Australian Open 2022 se mu povedlo na výbornou a záběry z finále juniorky obletěly celý svět. Bitvu o titul trvající tři hodiny a 43 minut dokončil zcela vyčerpán a v křečích. Velkolepou arénu Roda Lavera opouštěl na vozíku i za potlesku svého amerického přemožitele Bruna Kuzuhary. Nejen za nezměrnou bojovnost, ale i celou jízdu turnajem si hráč TK Agrofert vysloužil uznání tenisových expertů a přivítání se dočkal i na domácí hroudě, kde mu gratulovali šéf klubu i primátor města Prostějova. Když minulý čtvrtek po delší době navštívil prostějovské Gymnázium Jiřího Wolkera, mohl si připadat jako skutečný šampion. „I učitelky říkaly, že fandily. Jsem rád, že to všichni tak sledují. Je to neskutečné,“ usmíval se šestnáctiletý příslib českého tenisu. Že na Hané roste další velký talent, o tom není sporu. Ostatně krátce před koncem roku 2021 získal ocenění Talent roku v anketě Zlatý kanár a svůj potenciál nyní rozbalil naplno. Aktuální světová trojka juniorského žebříčku by chtěla již brzy některý z grandslamů a pomalu se přesunout do mužské kategorie na okruh ITF.
* Jak se nyní s krátkým odstupem ohlížíte za svým působením v Austrálii?
„Od doby, co jsem tam vstoupil, tak to byla nádhera. Sice panovalo brutální počasí, ale jinak tomu není co vytknout. I když se na to nyní podívám z výsledkového hlediska s mírným odstupem, tak to musím hodnotit jedině pozitivně. Beru to jako úspěch, ale cítím samozřejmě i trochu zklamání, že ten poslední krok nevyšel. O to je to ale větší motivace do dalších bojů.“
* Už přebolela porážka ve finále, nebo ještě pociťujete hořkost?
„Hned po zápase to nebylo ani zklamání, ani radost, ale měl jsem spíše trochu strach o své zdraví. Jestli je všechno v pořádku. První dva dny jsem byl hodně zklamaný a sám na sebe naštvaný. Nějak jsem si to stále promítal, co šlo udělat třeba lépe. Ale když se za tím ohlédnu, tak mě nenapadá, co bych měnil. Samozřejmě nějaké drobnosti tam byly, ale nemyslím si, že bych to až takto zlepšil.“
* V prvních kolech jste se kromě zápasu s Kimem na kurtu příliš nezdržel. Věřil jste v tak hladký postup až do semifinále?
„Na tom turnaji byla kompletní špička, co se týče juniorů, takže žádného slabého soupeře tam nepotkáte. První dvě kola mi ale vyšla parádně. V tom druhém to bylo nejnáročnější, kde jsem prohrával 3:6 1:3 a 15:40, ale podařilo se mi zvrátit game i následnou sadu a utkání otočit. Od té doby jsem věděl, že můžu dojít daleko. Z pohledu výsledků to tak sice možná vypadalo jednoznačně, ale byly to opravdu náročné zápasy.“
* Už v semifinále jste ale strávil na kurtu přes dvě hodiny. Jak náročný to byl zápas se Švýcarem Feldbauschem?
„S Kilianem se známe už velmi dlouho a jsme kamarádi i mimo kurt. Poprvé jsme se na turnajích potkávali už ve dvanácti letech. Moc dobře jsem věděl, do čeho jdu, stejně jako soupeř. Podařilo se mi ale zahrát můj vysoký standard a mohl jsem se radovat z postupu do finále. Ale už tam to byl opravdu náročný souboj.“
* Ve finále vás pak čekala druhý den neuvěřitelná bitva s Američanem Kuzuharou, která trvala téměř čtyři hodiny. Zažil jste někdy podobně dlouhý zápas?
„O náročnosti se asi nemusíme ani bavit. To byla opravdu přetahovaná o každý míč. Celkově ale byla radost to finále hrát a pro mě obrovská čest si zahrát v Rod Laver Areně. Zápas byl od začátku velmi vyrovnaný a samozřejmě taky náročný nejen kvůli podmínkám, ale i po celém týdnu, kdy se hrálo prakticky každý den. Byl to takový tenisový maraton, ale těžko se mi to popisuje, protože z těch posledních momentů už si toho upřímně ani moc nepamatuji.“
* Na konci finálového zápasu vás postihly silné křeče. Dalo se s tím vůbec hrát a nepomýšlel jste, že byste utkání skrečoval?
„Ono to všechno přišlo až v těch posledních míčích. I za stavu 30:30, kdy jsem cítil, že se asi nedokážu zvednout, tak jsem stále věřil, že to ještě můžu dotáhnout. Ostatní to vnímali, že je konec, ale myšlenku na skrečování jsem vůbec neměl. Takové finále a takový souboj by si skrečování ani nezasloužily, na to jsem ani na chvíli nepomyslel. Pro mě bylo náročné se udržet i na nohou, ale pořád jsem věřil.“
* Rodiče trávili noci u přenosů. Je u vás doma tenis tématem číslo jedna?
„S rodiči se o tenise bavíme rozhodně víc než o škole. (usmívá se) Taťka mě posouvá nejvíc, od malička je po mém boku, to samé mamka. Oba jsou do tenisu zažraní skoro jako já. Je neuvěřitelné, co všechno pro mě udělali. Nesmírně si toho vážím, protože každý takové štěstí nemá.“
* Jak jste sám prozradil, že vás křeče neopouštěly ani v letadle cestou domů. Podařilo se už tělo zregenerovat?
„Cesta zpátky pro mě opravdu nebyla jednoduchá. Po utkání jsem upřímně spal asi patnáct hodin v kuse. A jak jsem se probudil, tak jsem byl neuvěřitelně zatuhlý a měl jsem snad ještě větší problémy se udržet na nohou než den předtím. Navíc jsem věděl, že ještě ten den odlétám, tušil jsem, že mě čeká možná ještě větší problém než na tom kurtu a opravdu to tak bylo.“
* Co se přihodilo po cestě zpátky?
„Když jsem nastoupil do letadla, tak jsem seděl uprostřed a letadlo bylo kompletně plné, takže jsem ani neměl možnost se alespoň přes sedadla natáhnout. Místo toho jsem tam seděl jako sardinka a opravdu to nebylo moc příjemné, protože přicházely další křeče a jen jsem doufal, že to přežiji ve zdraví až domů...“
* V Austrálii panuje obrovské vedro, vlhkost. Dá se vůbec na takové podmínky připravit v našich končinách?
„Pro mě to byla premiéra v Austrálii. I když ten první zápas netrval příliš dlouho, tak jsem na sobě cítil klimatické podmínky. Je to úplně něco jiného než tady v Česku i v ostatních evropských městech během léta. V Česku je nemožné se na tohle připravit. Šlo by to jedině tak, kdyby se třeba vytopila hala na pětatřicet stupňů.“ (úsměv)
* Na konci roku jste byl oceněn v anketě Zlatý kanár Talentem roku. Oprávněnost tohoto ocenění jste tedy dokázal velmi rychle potvrdit.
„Pro mě to ocenění bylo také poprvé a udělalo mi to velkou radost. Byla pro mě čest se zařadit mezi takové hráče, kteří to předtím získali, beru to jako motivaci do další práce, abych ukázal, že to byla správná volba. Snažím se tak brát všechno, a to ať už věci, které se vydaří, či naopak nevydaří, z nich si pak ale vzít to dobré do další práce.“
* Kromě toho jste na sebe ale také hodně upozornil. Pociťujete na sebe tak už i větší tlak ze strany veřejnosti?
„Samozřejmě je to pro mě taková trošku novinka. Takový kolotoč kolem mě zatím nikdy nebyl. Snažím se na to nemyslet a nepřipouštět si to, musím se nadále soustředit jen na svůj tenis. Teď mám od něj tedy chvíli pauzu, ale za tři týdny už do toho znovu vletíme i na turnajích. Pro mě ale bude vždycky priorita výkon na kurtu a snažit se přibližovat svým cílům.“
* Jaké jsou před vámi aktuálně cíle?
„V první řadě se chci postupně zapojovat do turnajů kategorie Futures, kde už se budu soustředit na turnaje dospělých, snažit se postupně vylepšovat své postavení na žebříčku, abych absolvoval stále lepší turnaje. Druhým cílem, který jsem si ještě před sezónou dal, bylo dovézt si dva tituly z juniorských grandslamů. Teď mám před sebou určitě French Open a Wimbledon, takže po tom neúspěšném pokusu v Austrálii se to pokusím vybojovat tam. Pak už chci sezónu zakončit v mužské kategorii.“
* A do vzdálenějšího budoucna?
„Určitě bych rád prorazil do elitního mužského tenisu, ale to je přede mnou ještě spousta práce. Rozhodně však chci ukázat, že Česko stále patří mezi tenisovou elitu, a to i mezi muži, kde nám to teď trochu uletělo. Udělám pro to maximum a věřím, že na to budou stačit schopnosti i píle.“
* Kdy byste si přál proniknout do elitní stovky světového žebříčku?
„Trenér mi říkal, že ve světové stovce se prostřídá pět až sedm lidí za rok. Je náročné se mezi ně dostat. Nemám nastaveno, kdy by se to mělo podařit, ale dostat se tam ještě v devatenácti, by bylo skvělé. Všichni, kteří jsou v top 10, se tam dostali ještě před dvacátým rokem. Zatím nemám žádný ATP bod, takže jsem si vědom, že je to kus náročné práce.“
* Zmínil jste se, že vaším vzorem je Novak Djokovič. Manažer prostějovského klubu Miroslav Černošek ve vás ale vidí nového Tomáše Berdycha. Co na to říkáte?
„Je to pro mě čest, Tomáš byl jedním z nejlepších českých tenistů. Když mi bylo pět nebo šest let, hodně jsem se na něj díval, to probíhala zrovna jeho nejslavnější éra. Byl to můj vzor hned po Djokovičovi. Ke sportu mě tak trochu přivedl i on, takže je to moc pěkné přirovnání. Jsem moc rád, že můžu jít v jeho šlépějích a hrát za Prostějov.“
* Setkali jste se? Sbíral jste mu třeba míčky při zápasech?
„Ano, při tenisové extralize. Když mi bylo osm nebo devět, sbíral jsem mu míčky, nosil mu ručníky a v uvozovkách jsem se o něj staral. (usmívá se) Taky jsme si během několika akcí v našem klubu mohli zahrát s ním, s Radkem Štěpánkem nebo i s Ivanem Lendlem. Mám z toho moc pěkné vzpomínky.“
JAKUB MENŠÍK
* narodil se 1. září 2005 v Prostějově
* juniorský tenista a odchovanec klubu TK Agrofert Prostějov
* od útlého věku ukazoval pod dozorem kouče Josefuse svůj potenciál
* vyhrál řadu turnajů ve svých věkových kategoriích, v současné chvíli třetím nejlepším hráčem juniorského žebříčku
* v loňském roce vyhrál v Kapském městě (JAR) juniorský turnaj ITF kategorie A
* nyní se pokouší získat úspěch na grandslamech juniorů a prosadit se na turnajích nižší kategorie mužů
* na Australien Open 2022 došel do finále, kde po obrovské bitvě prohrál i kvůli vyčerpání
* jeho tenisový příběh obletěl během pár hodin celý svět
* v prosinci se stal vítězem v anketě Zlatý kanár 2021 v kategorii Talent roku
zajímavost: už od dětství se chtěl Jakub Menšík stát světovou jedničkou a rád by jednou napodobil úspěchy Novaka Djokoviče
očima kouče
„Známe se od jeho devíti let. Poslední dva a půl roku spolupracujeme na nejintenzivnější možné bázi. Kuba vyniká hlavně v motorickém učení. To, co některým hráčům trvá měsíce až roky, on má dar naučit se v řádech minut, možná vteřin. V tom je výjimečný, unikátní a vynikal v tom už od útlého věku. Kuba na prvním juniorském grandslamu ukázal, že patří mezi špičku. Přechod mezi muže je ale velice náročný. Při vší úctě je to složitější oproti ženskému tenisu, konkurence je zkrátka obrovská. Do elitní stovky žebříčku před dvacátým rokem života nakouknout jen ti, kteří pak do budoucna zamíří do top 10. Celý proces je nesmírně náročný. Jsou k tomu třeba skvělé podmínky, vedení, být cílevědomý a jít si za svým snem. Ale jdeme za tímto cílem a máme velkou motivaci do další práce.“
TOMÁŠ JOSEFUS, trenér prostějovské mládeže
