„Vem si praporek a mávej“. Tuhle větu mnoho z lidí, kteří se věnují fotbalu, slyšet nechce. Přesto je v nejnižších fotbalových soutěžích poměrně častá. Sudích je nedostatek. A tak ne všude se podaří dát dohromady jejich delegaci, praporku, případně píšťalky se ujímají mnozí – vysloužilí hráči, fanoušci, funkcionáři. Kdo zkrátka může. S množstvím, či spíše s nedostatkem, rozhodčích bojuje i Prostějovsko. Dlouhodobě. Jaká je nyní s nimi situace? Co dělá svaz pro to, aby se situace zlepšila? A v čem vidí důvody, že se do pískání nikomu příliš nechce? Na to se Večerník v exkluzivním rozhovoru ptal Petra Antoníčka, sekretáře OFS Prostějov a zároveň rozhodčího pískajícího na celostátní i nadnárodní úrovni.

 

* Na valné hromadě okresního fotbalového svazu padlo číslo 18, tedy počet rozhodčích okresních soutěží na Prostějovsku. Máte nějaké číslo, na které byste se chtěli dostat?

„To ne. Je to o tom, že musíme z našeho okresu posílat asistenty do krajských soutěží. A už to nám rozebere nějaké rozhodčí. Naším hlavním cílem je, aby byly obsazeny všechny soutěže všemi rozhodčími.“

* Jak se kluby, hráči a vlastně i diváci popasovali s tím, že zápasy řídí i ne úplně plnohodnotní arbitři, takzvaní oddíloví rozhodčí?

„Jde o to, že ne všechny kluby mají proškolené oddílové rozhodčí. Některé mají vyšší počet těchto dobrovolníků, jiné nemají vůbec žádné. Proto tam je podmínka, že pokud ani jeden z týmů nemá proškoleného sudího, musí pískat někdo, kdo je alespoň členem FAČR. Původní myšlenkou projektu přitom bylo, že dostaneme do svých řad alespoň pár kvalifikovaných rozhodčích, že to někoho chytne a bude bavit. Bohužel nepotkalo se to zatím s nějakou odezvou. Spoléháme tedy nyní na kampaň, kterou spustil FAČR. Jmenuje se ´Chci pískat´. Během zimní přestávky se nám přihlásilo pět nových uchazečů, které koncem února začneme školit, aby byli nachystaní na start jarní části sezóny.“

* Došlo i na to, že by se vůbec nehrálo? Že by se zkrátka nesehnal nikdo ochotný utkání odpískat?

„To se určitě nestalo. Ale stává se, když na okresní přebor přijede jeden rozhodčí, nebo dva, a hledá se někdo z lidu, tak se do toho nikomu nechce. Všichni víme, že je to nevděčná funkce. Určitě se ale nestalo, že by se střetnutí neodehrálo z důvodu, že rozhodčí nebyl přítomen. Je mi ale úplně jasné, když ve třetí třídě nepřijede nebo není delegován rozhodčí, tak je problém. A dohady o tom, kdo bude pískat.“

* Roman Minx ze sportovní a technické komise zmínil chyby, které vznikly u zápasů oddílových rozhodčích. Ty ale postupně mizely…?

„Jasně. Tam jde o to, že kvalifikovaný rozhodčí, který chodí pravidelně na semináře, umí v systému pracovat, jak zápis vyplnit. Nemůžeme chtít po laikovi nebo zcela novém rozhodčím, který když už na to hřiště vstoupí, aby ještě vyplňoval zápis. Se systémem neumí, neumí v tom pracovat. Jsme tak rádi, že někdo na hřiště jde alespoň jako rozhodčí. Napíše výsledek, doplní případné osobní tresty.“

* Co myslíte, že stojí za nezájmem o to stát se rozhodčím?

„Je to tak nějak od každého něco. Jde o čas, i když při školení nebo při nějakém semináři vždy zmiňujeme, že si rozhodčí mohou čas řídit sami. Jeden týden nemusí pískat vůbec, druhý mohou pískat v sobotu v neděli, od rána do večera. Druhak samozřejmě když se jedete podívat někam na utkání a vidíte, hlavně ale slyšíte rodiče žáčků nebo samy diváky, tak vás napadne otázka: ‚Stálo by mi to za to? Mám si nechat nadávat?‘. Nevím… Na to být rozhodčím, prostě musí být povaha. A jít do toho i s tím, že mě nikdo nepochválí.“