Ještě před několika lety byl jedním z nejlepších nohejbalistů České republiky, sbíral mistrovské tituly za Modřice a úspěšně reprezentoval i na mezinárodní scéně. Teď už bere svůj milovaný sport víc na pohodu, větší prostor dostává rodina a zaměstnání. Přesto vyškovský rodák Martin Müller (37 let, na snímku) kope dál a pro letošní sezónu se stal zvučnou posilou prvoligového mužstva TJ Sokol I Prostějov. Nejen o svém hanáckém angažmá ochotně promluvil s nejčtenějším regionálním periodikem.

* Dělal jste kromě nohejbalu i jiné sporty?

„Už v šesti letech jsem začal s judem a vydržel u něj dlouho, nějakých deset roků až do mých šestnácti. Mezitím jsem někdy od čtrnácti let zkoušel i nohejbal s tím, že jsem předtím žádný míčový sport vůbec nedělal. Ale ´nohec´ mi docela šel. (pousměje se) V patnácti jsem tak nastoupil do krajského přeboru za Němčice nad Hanou, o rok později přestoupil do MNK Modřice a tam hrával dorosteneckou extraligu, zároveň získal svoje první dva mistrovské tituly z MČR dorostenců ve dvojicích. Následoval návrat do rodného Vyškova, kde jsem čtyři roky nastupoval v extralize mužů, než tamní nohejbalový oddíl skončil. Tak jsem se vrátil do Modřic a tam přišly zlaté časy.“

* Kolik a jakých titulů jste vlastně během kariéry posbíral?

„Mezinárodně nejcennější bylo vítězství na mistrovství světa 2016 v trojicích a na evropském šampionátu 2015 ve dvojicích. K tomu jsme s Modřicemi osmkrát vyhráli extraligu družstev ČR, dohromady i s mistrovstvími republiky dvojek a trojek mám čtrnáct zlatých medailí. To všechno v rozmezí let 2009 až 2019.“

* Stavíte některé úspěchy výš než jiné?

„Těžko říct, které medaile si člověk váží nejvíc. Jestli to měl být první domácí titul nebo jestli zlato z mistrovství světa? Každý úspěch má svůj vlastní příběh a v podstatě odráží jednotlivé období mojí kariéry, proto nestavím ani jeden výš nad ostatní.“

* Co vy a nohejbal za poslední dobu, od zmíněného konce roku 2019?

„Rok 2020 jsem ještě odehrál za Modřice, ale před minulou sezónou jsem vedení klubu požádal o uvolnění na hostování do druholigové Kroměříže, protože jsme s manželkou čekali narození druhého dítěte. Nechtěl jsem šidit rodinu a nevěděl, jak budu všechno ještě i s prací stíhat, proto jsem se rozhodl nohejbalově zvolnit. Do Kroměříže jsme šli společně s kamarády Vyškováky Peťou Zemánkem a Petrem Deutschem. Potom jsem si začátkem podzimu zranil kotník.“