Před čtyřmi lety padlo rozhodnutí, že společně se pokusí se Zdeňkem Hrubým obnovit mládež v Bedihošti, která byla na bodu mrazu. Rozdali tak letáčky, nechali akci vyhlásit ve škole i v obci a výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Hned na první trénink jich dorazilo sedmnáct a nyní už mají v Bedihošti tři kategorie! Teď se budou snažit, aby jich bylo do dalších let ještě více. K tomu jim dle slov předsedy Martina Musila (na snímku) pomáhají i různé projekty od Fotbalové asociace i okresního fotbalového svazu. Nově také oddíl spolupracuje s 1.SK Prostějov a práce trenérů je začíná být vidět. Jasně tak společně s dalšími menšími kluby ukazují, že fotbal jde v této elektronické době dělat i na vesnicích.

 

* Kdy přišel ten prvotní impuls provést něco s mládeží v Bedihošti?

„Je to zhruba čtyři roky, kdy jsme se rozhodli společně se Zdeňkem Hrubým, že budeme chtít udělat pro místní děti nějaký spíše kroužek, kde bychom zatím jen trénovali a nehnali se do soutěží. Začali jsme tak starší přípravkou s tím, že uvidíme, kolik dětí o to bude mít zájem. Vyhlásili nám to v základní škole i obecní úřad a dětem jsme rozdali nějaké letáčky. Na první trénink dorazilo hned sedmnáct dětí, tak jsme to dali nějak dohromady a díky velkému počtu dětí jsme už na jaře přihlásili mužstvo do soutěže, kde se nehrají přípravky tabulkově, takže jsme začali už tím jarem 2019. Od té doby se kluci posouvali stále nahoru a k nim přibývali další, takže se těch kategorií postupně podařilo udělat daleko více.“

* Začínali jste se sedmnácti dětmi. Kolik jich nyní evidujete?

„Z těch úplně původních sedmnácti nám jich u toho zůstalo šestnáct a většina z nich je nyní v žákovských kategoriích, už se pomalu budou přesouvat do dorostu. Jinak jich nyní máme celkově zaregistrováno už přes čtyřicet, ale pak je tu ještě další dvacítka, která ještě registrována není, u některých se jedná o nízký věk, u dalších, že zatím ještě váhají, zda budou pokračovat i do soutěžních utkání. Ale věříme, že postupně budou i oni přibývat. Jednou se nám jich tu sešlo přes šedesát, a to už byl opravdu mazec.“

* Následovala původní sedmnáctku více jejich kamarádi, nebo napomohly jiné faktory?

„Hodně to bylo o tom, že kluci i holky, kterých máme nyní zaregistrovaných sedm, začali postupně chodit sami od sebe. Ať už o tom dostali zprávy od svých vrstevníků a kamarádů, nebo se o tom někde doslechli a hledali pro sebe sportovní vyžití. K tomu k nám také občas přišel někdo i z jiného klubu, že se mu tam třeba nelíbilo, nebo kvůli stěhování a měl to k nám blíž. Postupně to tak rostlo. Hodně se spolupracuje takto třeba s Kralicemi, které určité kategorie neměly, nebo se k nám vrací i kluci, kteří nenašli stálé místo v sestavě Prostějova.

* Pak jste také využili možnosti projektu Můj první gól. Jak tato akce dopadla a přilákala další zájemce?

„Ano, to už bylo v době, kdy to bylo poměrně rozjeté. FAČR se ale postaral o propagaci a vědělo se o tom dopředu nejen u nás na obci, což velmi pomohlo základnu dál navýšit.“

* Kromě této akce úzce spolupracujete i s okresního fotbalovým svazem a pořádáte i různé modelové tréninky. Jaká je to pomoc v současné situaci i do budoucna?

„To je obrovská pomoc pro všechny, kteří fotbal chtějí dělat. Vyškolení a zkušení trenéři u mládeže tak ukážou dětem, ale i trenérům, jak s nimi správně pracovat. Na co klást důraz, kde je nejvíce rozvíjet během tréninků. I nám celkově otevřeli oči, protože co si budeme nalhávat, děláme to ve volném čase a neměli jsme žádné předchozí zkušenosti. Navíc jsme to dělali ve dvou lidech pro tři kategorie. Teď už jsme na to sice čtyři, ale pořád je to na počet mužstev málo.“

* Okresní fotbalový svaz i ten krajský pořádají tyto akce v pravidelném intervalu, ale v mnoha klubech se zájem o modelové tréninky neprojevuje. Čím to a doporučil byste je ostatním?

„Určitě bych to všem jen vřele doporučil. Je to zkrátka úplně něco jiného. Když vám přijedou profi trenéři, kteří přesně vědí, co a jak je potřeba s kterou kategorií řešit, tak to vnese úplně jiný pohled na danou věc. Je tam pak patrný daleko větší respekt od dětí, protože na nás už jsou přeci jen zvyklé, nedovolí si proti něčemu odporovat, takže i pro ně je to zajímavá škola do další práce. Zkrátka si myslím, že to může v řadě klubů jen pomoci dané problematice.“

* Zmiňoval jste, že jste na celou mládež čtyři. Vnímáte, že dětí, které by chtěly sportovat, je stále dost, ale spíše nejsou ti, kteří by se jim věnovali?

„Určitě to tak je, o tom se nedá ani polemizovat, protože aktivních dětí je stále dostatek, a když je jim věnovaná péče, tak u těch koníčků zůstanou. A je jedno, jestli se bavíme o fotbale, či jakémkoliv jiném sportu. Často to ale naráží právě na nedostatek trenérů a těch, kteří se jim věnují. Je to často vidět i u nás na hřišti, kde trénuje každá kategorie dvakrát v týdnu, občas se na hřišti potkávají i tři mužstva. A když to děláte ve čtyřech lidech, tak se občas stane, že někdo zkrátka nemůže. Najednou má některý z trenérů na starost hned dvě kategorie, a to se zcela upřímně nedá stíhat. Kdyby trenérů bylo víc, tak můžeme trénovat denně, protože děti by za to byly rády.“

* Tuším, že některé děti tam jsou stejně denně.

„Ano, to je pravda, protože někteří kluci chodí pravidelně ze starší přípravky pomáhat mladším žákům a mladší žáci zase těm starším. Takže to se pak prolíná i v trénincích. Dalo by se říct, že třeba zhruba třetina z nich je na hřišti opravdu minimálně čtyřikrát do týdne.“

* Jak je to pro vás náročné skloubit časově? Je to sice volnočasová aktivita, ale času to zabere jistě hodně.

„Náročné na čas je to opravdu hodně. Myslel jsem si, že když ukončím svou aktivní kariéru, tak na všechno bude času dost, ale rychle jsem se z té mylné představy dostal. (smích) Opak byl pravdou. Zatímco dříve jsem na hřišti byl třikrát v týdnu i s víkendovým zápasem, tak teď tam bývám šestkrát do týdne. Ale musím říct, že s prací i rodinou to lze skloubit. Já dělám na živnost, takže si to dokážu přizpůsobit tak, abych vyhověl sobě, práci, rodině i dětem.“

* Jak to vidíte do budoucna? Boom je postupně znát u mladších kategorií. Je to signál pro skomírající fotbal na vesnicích?

„Určitě je to naděje, která snad neskončí jen nějakými řečmi, ale bude se v tom nadále pokračovat, jak se to v určitých klubech děje a přibývá jich. Můj sen už do příští sezóny je založení dorosteneckého celku, který tu dlouho nebyl. Budeme tam mít nějaké kluky, kteří vyšli už loni a nyní se chodí připravovat s muži, do toho je doplní letošní starší žáci. Do příštího roku, pokud u toho ti kluci vydrží, bychom měli mít dobrý základ. A dorostenecké mužstvo je takovým základním předpokladem pro muže.“

* Hodně si v poslední době pochvaluje spolupráci s vaším klubem třeba vedení mládeže Prostějova. Jak jste spokojeni vy?

„Spolupráce je opravdu na velmi dobré úrovni, s Matějem Vybíhalem máme skvělý vztah. Hrávali jsme proti sobě fotbal, takže se známe dlouhou dobu. Mohl jsem se na něj obrátit s čímkoliv, už když dělal Grassroots trenéra, kterého teď zastává David Pekař, a i tam je ta spolupráce více než dobrá. V kontaktu jsme i nyní, kdy to vede v Prostějově. Oběma můžu kdykoliv zavolat a pořešit to, co potřebuji. Tak by to mělo fungovat všude. Na ani jednoho z nich nemůžu říct něco špatného. Od tréninků až po pomůcky či další rady zcela bezproblémové a korektní jednání.“

* Platí to stejné pak i na úrovni klubů v rámci regionu? Neregistrujete třeba nějaké problémy?

„Musím říct, že mě nic takového nenapadá. Domnívám se, že všechno funguje správně. Je vidět, že kluby chtějí hlavně to, aby se děti hýbaly a fotbal je bavil, což je prvořadé. Že bychom si házeli klacky pod nohy, neregistruji. I na případných přestupech se dá v pohodě domluvit v drtivé většině případů. Bylo by kontraproduktivní, kdyby to bylo jinak, protože něčemu bránit hráčům v mládeži by nebyla dobrá vizitka pro nikoho.“

* Hodně se pak hovoří i o starších žácích, kde se vede polemika, jestli by i oni měli hrát jen na polovinu hřiště. Co by se s tím dalo udělat a vidíte to taky jako problém?

„Je to určitě věc do diskuse, protože u těch starších už se začíná lámat chleba a hrát to v sedmi hráčích na polovinu je zvláštní. Kluci pak postoupí do dorostu a mohou už naskakovat za muže a na velkém hřišti vlastně vůbec nevědí, co mají dělat, protože to je úplně jiný sport. Někde to už kluby řeší tím, že se hraje alespoň od vápna po vápno a hřiště je delší i širší, to je zřejmě jedna z cest, jak alespoň částečně přechod udělat jednodušší.“

* Jaké budou závěrem nejbližší cíle v Bedihošti?

„Určitě jsou to již zmiňovaní dorostenci, které budeme chtít založit snad už od další sezóny, kde budeme muset vyřešit případné spojení s někým z okolí. To je pro nás prvořadý cíl a postupně tak doplňovat i muže. Další věcí, co nás nyní čeká, bude pořádání turnajů pro všechny tři kategorie, které se odehrají na přelomu června a července. A samozřejmě i nadále chceme rozšiřovat naši základnu.“

 

MARTIN MUSIL

* narodil se 16. března 1982 v Prostějově

* je ženatý, má dvě děti

* vyučil se truhlářem, čemuž se věnuje v rámci živnosti

* fotbalu se aktivně věnoval od mladistvého věku

* kromě Sokola Bedihošť nastupoval v Lipové, Výšovicích, Smržicích, Kostelci či Zdětíně

* v roce 2018 se rozhodl obnovit mládežnický fotbal v Bedihošti, začínal s kolegou Zdeňkem Hrubým a mládeži se věnují stále

* v současné době mají v oddílu čtyři kategorie a chtěli by je do budoucna ještě rozšířit

* osobně se nyní věnuje především starším žákům, kromě toho zastává ve fotbalovém Bedihošti i funkci předsedy

zajímavost: jeho velkou zálibou je rybaření, rád si tak odpočine a vyčistí hlavu.