Rozporuplný. Takové jsou jedním slovem život i dílo slavného fotografa Jana Saudka (na snímku). Hlavně jeho raná tvorba je oslavou krásy člověka i erotické a rodičovské lásky. Jeho díla zlidověla a jako málokterá jiná se zabydlela v českých domácnostech. Vytvořil řemeslně perfektně zvládnuté a někdy i dost originální snímky, má za sebou oficiální pocty ze zahraničí, ovace nezměrného zástupu fanynek, ale i pokus o sebevraždu, problémy s alkoholem a incestní vztah s vlastní dcerou. Po velkém úspěchu jeho loňské výstavy v prostějovském Špalíčku se Jan Saudek a jeho snímky na Hanou opět vrací. Díky osvědčené spolupráci s galeristou Jindřichem Skácelem bude od 1. června společně se svou manželkou Pavlínou vystavovat na zámku v Plumlově. 

 

* V nedávném rozhovoru jste říkal, že nyní už chcete mluvit jen pravdu. Stále si za tímto rozhodnutím stojíte?

„Ano, jak jsem zestárl, tak si mohu dovolit říkat to, čemu doopravdy věřím. Celý život jsem lhal z politických důvodů. Ne, že bych byl komunista, ale bál jsem se manželek. Teprve nyní mohu otevřeně říkat, co si myslím, aniž by mi někdo utrhl hlavu. Ale je to až ve vysokém věku, což je jediná výhoda, která mi na stáří zůstala.“

* Jak se vám nyní žije?

„Žiju šťastně a jsem zdráv. Žena je také zdráva, ačkoliv má trochu nadváhu, ale to určitě nevadí. Chtěl bych být ještě rok na živu, abych dodělal nějaké věci. Žena se mnou ovšem není spokojena. Ale viděl jste někdy nějakou manželku, která by byla spokojená se svým partnerem? Navíc mezi námi je rozdíl pětačtyřicet let, což už je závažný problém.“

* Výrazně mladší partnerku by vám jistě někteří záviděli… 

„To ona opravdu je: mladá žena. Ostatně víte, kolik je údobí v životě ženy? Osm: Baby, holčička, slečna, mladá žena, mladá žena, mladá žena, mladá žena a mladá žena…

* Každý, kdo vás potká, se musí podivovat nad množstvím energie, která z vás stále čiší. Čemu podle vás za ni vděčíte?

„Především alkoholu. Jsem opilec, i když je pravda, že přátelé, které znám třeba i šedesát let, říkají, že kecám, že jsem se ve skutečnosti nikdy nenapil. I když piju pořád, tak s tím nikoho neotravuju. Když jsem opilý, tak nejdu ani za dětma nahoru. To jsme se tak domluvili s manželkou, protože bych pak mohl třeba spadnout ze schodů a poškodit zábradlí.“ (úsměv)

* Takže se opíjíte zcela sám?

„Dnes jsem mluvil se svým švagrem a on řekl, že silně pochybuje o tom, že bych se někdy napil. Pravdou je, že jen koupě nápojů pro mě vyjde na půl milionu korun ročně. Naštěstí dostávám od přátel hodně flašek, které mě pak obklopují, takže díky tomu něco ušetřím. Jsem alkoholik a otevřeně se k tomu přiznám. Jsou lidé, kteří se za to stydí, ale já to otevřeně prohlašuju, že piju líh.“

* Je nějaký moment, který vám utkvěl v paměti v souvislosti s loňskou výstavou v prostějovském muzeu, kterou navštívilo velké množství lidí?

„Prostějov je krásné město, Moravu mám rád, připouštím, že s jednou Hanačkou mám špatné zkušenosti, ale kvůli tomu nebudu odsuzovat celý kraj. Prostějov je rozhodně krásnější než Praha. Po několik desítek let jsem měl dům na venkově, ale teď jsem opět Pražák. A Pražáci jsou strašné svině...“

* Zpět k výstavě. Její součástí byly i snímky, jimiž vám vzdali hold regionální autoři. Z jejich vyjádření bylo patrné, že je vaše práce u kolegů vysoce ceněna. Co to pro vás znamená?

„Největšího ocenění se mi dostalo, když jsem potkal ve Filadelfii na ulici nějakého Japonce a on se mě ptal, jestli jsem fotograf Saudek. To je nejvíc, co se mně v životě stalo. Je to náhoda jedna k miliardě. Zkrátka to byl nějaký fanda, který mě zrovna potkal.“

* Na zámku v Plumlově budete vystavovat i s manželkou. Jak byste její fotografie charakterizoval?

„Jsou to poctivé, dobré obrázky. Fotografuje digitálně. Dnes už je ale tolik dobrých fotografů, že v tom ztrácím přehled. Myslím, že všechny ty snímky prověří příštích padesát let. Jenže já nemám šanci čekat padesát let, až její snímky uzrají a zjistí se, zda jsou skutečně kvalitní.“

* Vaše snímky jsou většinou známé. Jaké představí ona?

„Ona zachycuje hlavně slavné lidi. Ale nevím, jestli tam teď budou úplně známé obličeje. Poslední dobou fotí hlavně v divadelním a cirkusovém prostředí. Třeba v cirku La Putyka, kde vystupovali čeští a ukrajinští umělci společně.“

* Se současnou manželkou jste už 18 let. Čekal jste, že některá žena s vámi ještě vydrží tak dlouho?

„Nikdy to žádná nevydržela, ani já jsem to nevydržel. Je pravda, že je to úžasný a chtěl bych, aby to vydrželo aspoň do té dvacítky. To se nikdy nestalo. Pro ni je to otrava, ale pro mě je skvělý mít neustále připravené čisté oděvy či vařená jídla. Je jedno židovské přísloví, které praví, ať uděláš cokoliv, vždycky toho budeš litovat. Za sebe můžu říct, že jsem tohoto manželství nikdy nelitoval. Možná jsme se nemuseli brát v Číně, vyšlo by to levněji. Jenže tehdy mně volali z Novy, že mi dají padesát tisíc, když si budou moci nafilmovat svatbu. Ale já nejsem model, vedle své ženy někdy vypadám jako skřítek, takže jsem to odmítl. Proto jsem se nakonec ženil v Pekingu.“

* Dodnes si s manželkou vykáte. Proč?

„Je to zvyk. S valnou většinou svých přítelkyň si vykám. Tykám si s jednou dcerou, která byla nějaký čas ve vězení, nyní se úplně změnila a seká dobrotu. Ovšem dokonce i s většinou jejích nevlastních sester si vykám. Mám dojem, že vykání je projev úcty, protože nemůžete dívce říct, vy jste kráva. To zní přece blbě. Ovšem když jsem ožralej, tak na to zapomenu.“ (smích)

* Před veřejností jste se nikdy netajil svojí promiskuitou. Jako muži je mi celkem jasné, co vás na těch všech ženách přitahuje, nicméně utkvělo vám alespoň z některé z nich něco, co by vás přitahovalo i po těch letech?

„Přišel jsem na to, a to nemá se sexem nic společného, že ženská je důkaz existence Boží. Je mi jasné, že jsme vznikli z ryb a protoplazmy, ale ženská je blízko dokonalosti. Velice se jim obdivuju. Žijí obvykle déle než chlapi, jsou krásné a jsou dárkyně nejen rozkoše, ale i života.“

* Prošla vaším životem nějaká žena, u níž jste byl skutečně pevně odhodlaný, že jí budete věrný? 

„Teď už jsem ve vysokém věku, takže věrnost je zaručena. Ale věrný jsem vždy nebyl. Na svou současnou manželku jsem měl obrovské štěstí, neboť mi slíbila, že se mnou zůstane až do konce. A to je pro osamělého chlapa velká věc, když slyší, že je někdo ochoten ho strčit do krematoria. Jsme domluveni, že až mě spálí, tak žena za mě vrátí obraz, který pro mě koupil jeden galerista a pak mi ho věnoval.“

* Máte ještě nějaké další posmrtné přání?

„Chtěl bych být vysypaný do řeky, kde jsem se jako kluk učil plavat. Měl jsem kolegyni fotografku, která zemřela před deseti lety. Tehdy jsem u řeky viděl procesí a na konci něco sypali do řeky. A já si to přeju také tak. Po Labi se konečně dostanu do Hamburku do vykřičené čtvrti. Já už tam teda byl, takže se tam vlastně zase vrátím.“ (smích)

* Akorát si to už tak neužijete… 

„Co vy víte! Jinak pohřeb je zatraceně drahá věc a stejně tam nakonec přijdou lidi, kteří by tam chodit nemuseli, a nepřijdou ti, kteří by přijít měli.“

* Takže vás neláká představa srocení vašich milenek?

„No tak, většina mých bývalých milenek už je mrtvá... Ale to nevadí. Moje matka měla velmi pěkné přísloví – mrtví prd vědí. Já jsem si původně myslel, že je to jen taková rýmovačka, ale teď už tomu rozumím. Dobrý je umírat s pocitem, že člověk dělal, co mohl. A to se mi, doufám, podaří.“

* Je zajímavé, že vaše první manželství trvalo 12 let. Během této doby jste nafotil celou řadu snímků s rodinnou tematikou. Dalo by se říci, že jste byl svým původním založením vlastně rodinný typ?

„Já myslím, že jsem dobrý otec v tom smyslu, že děti mě neviděly nikdy ožralého, nikdy jsem jim nenadával, ani je nebil, ani jim křivdil. To je dobrý. Na druhou stranu mě vídají málo, protože se věnuji práci a zabezpečuju je.“

* Za věčnou přelétavostí stojí u mužů obvykle romantické představy o ženách. Opravdu si o nich stále ještě děláte iluze?

„Nedávno jsem byl u řeky, tam se kolem mě shlukly ženy, všem bylo kolem sedmdesáti let a všechny byly nahé, já byl oblečený a byl jsem jako v ráji. Protože je blbost věřit tomu, že ženská má cenu jen tehdy, když je jí osmnáct. Žena má obrovskou cenu napořád. Mně se vždy líbily zralé ženy, hlavně pokud to byly matky. Ženská by měla být matkou, i když ji to pak stojí povadlejší prsa či strie na břiše. To je jen taková barevná trhlinka na nádherném obraze. Opět zopakuji, že žena je důkazem existence Boží. Myslím, že něco tak dokonalého, jako je ona, by totiž nemohlo vzniknout je tak samo od sebe, to mohl stvořit jen Bůh.“

* O vašem dětství jste často hovořil jako o nepříliš radostném. Myslíte, že jste svým dětem udělal lepší? 

„To nevím, to by musely říct ony samy. Svého otce jsem miloval. Už za jeho života jsem se k němu choval velice láskyplně, ale teď o něm hovořím jako o vyšší bytosti. Už je ovšem pozdě! Co se mě týče, to nedokáži odhadnout, myslím, že minimálně některé z mých posledních dětí na mě nijak zvlášť vzpomínat nebudou.“

* Mám pocit, že jste s očima široce rozevřenýma hledal kolem sebe v první řadě krásu a svěžest. Myslíte si, že právě krása dokáže spasit svět?

„Ani trochu. Můj otec byl v koncentráku a přišel až několik let po válce, protože pak byl v ruském lazaretu. Vzpomínám si, že jeho přáním bylo jen to, aby nebyla válka. Toto je i mé přání, protože nic hroznějšího si nedokážu představit.“

* Prý jste dvakrát zachránil topící se dítě. Za jakých to bylo okolností?

„To je jediná dobrá věc, již jsem v životě udělal. Je to tak šedesát let, byl jsem mladý muž a v přeplněném bazénu Žlutých lázní v Praze jsem uviděl, jak se tam topí kluk. Nikdo jiný si toho nevšiml. Já jsem toho kluka vytáhl na trávu, on tam kašlal a zvracel, ale dýchal. Pak jsem ho tam nechal. Jsem přesvědčený, že bez mé pomoci by se utopil. Podruhé se to stalo, když jsem tahal kluka, který neuměl plavat a myslel si, že na to stačí. Asi by se jinak utopil.“

* To vám jistě po smrti poslouží k dobru. Je něco, co vám naopak přitíží? 

„Toho bude víc. Třeba jsem způsobil i smrt, protože jedna moje manželka se oběsila, na čemž jsem i já měl svůj podíl viny...“

* Rozhovor Večerníku se kromě alkoholu a žen také stočil k tématu plavání. A tak mě na závěr napadá, jestli byste si troufl přeplavat Podhradský rybník, nad nímž se tyčí plumlovský zámek, kde budete vystavovat?

„Tak to nevím. Ale pokud bych jej nepřeplaval já, určitě to zvládne moje manželka, která se přes zimu otužovala snad každý den. Ona by jej klidně přeplavala i v lednu…“ 

 

JAN SAUDEK

* narodil se 13. května 1935 v Praze, společně se svým dvojčetem Karlem

* jeho otec Gustav byl bankovním úředníkem, žil ve smíšeném manželství a strávil tři měsíce v ghettu Terezín 

* studoval grafickou školu v Praze, od roku 1950 pracoval jako produkční fotograf v tiskárnách, poté začal kreslit a fotografovat

* roku 1958 se oženil s Marií a měl s ní dvě děti, syny Samuela a Davida, rozvedli se v roce 1970

* o dva roky později se na pozadí jeho fotografií objevila šedá a oprýskaná zeď, která se stala typickým prvkem jeho tvorby

* v jeho životě měla důležité místo jeho dlouholetá přítelkyně a zároveň manažerka Sára Saudková, která přijala jeho jméno, i když nebyli oddáni, aby si nakonec vzala jeho syna Samuela, s nímž má čtyři děti

* v roce 2014 si na českém velvyslanectví v Pekingu vzal dlouholetou přítelkyni a matku svých dětí, novinářku Pavlínu Saudkovou, mají spolu tři děti

* celkem zplodil zhruba 15 dětí, nejmladší se mělo díky umělému oplodnění narodit na přelomu roku 2021, syn Jonatán žije na Slovensku

* roku 1990 získal francouzský umělecký Řád umění a literatury, bylo o něm natočeno hned několik filmů

zajímavost: dlouhou dobu žil Jan Saudek v jediné přízemní místnosti, která mu sloužila také jako ateliér, kde u oprýskané zdi, s oknem vedoucím do dvora, nafotil nesčíslně modelů a modelek všech věkových a váhových kategorií, společenských postavení a osudů