Na tenisovou kariéru svého otce Jaroslava, bývalého čtyřiašedesátého hráče světa, Michal Navrátil (na snímku) nenavázal. Ve světovém žebříčku se dostal „pouze“ do třetí světové stovky a sám přiznává, že mu chyběla větší zarputilost a nasazení. V sedmadvaceti letech se tak rozhodl s profesionální dráhou hráče tenisového okruhu praštit, kurty ale neopustil a stal se trenérem. V nové pozici se doslova a do písmene našel, když už vedl celou řadu českých hráčů, většinou úspěšně. V necelých čtyřiceti letech pomohl k postupu do Top 100 hned třem tenistům!

 * Kariéru hráče jste zapíchl v sedmadvaceti letech a postil se na dráhu kouče. Jak se vůbec člověk dostane v tak mladém věku k trénování?

„Určitě to bylo i díky tomu, že můj taťka byl velice dobrý tenista a přivedl mě k tenisu. Sám jsem to dotáhl někam k dvoustému sedmdesátému místu na světě. Představoval jsem si, že budu lepším hráčem, ale mohl jsem si za to sám. Nebyl jsem úplně zodpovědný... Postupně jsem začal přemýšlet o budoucnosti, že jednou budu mít rodinu, o kterou se budu starat. Mým tenisem by to příliš nešlo. Tím jsem si mohl ještě pár let vydělávat na vlastní život. Výhledově to ale nebylo ideální, proto jsem uvažoval, co bude dál.  Nakonec to dopadlo tak, že jsem v sedmadvaceti ukončil kariéru hráče a stal se trenérem.“

* Šlo o hladký přesun z kurtu na střídačku?

„Vždy jsem se díky tátovi motal kolem velkého tenisu a důležitých lidí. Vnímal jsem souvislosti a také to, že by mi trénování mohlo jít. Možná i díky hráčské zkušenosti. Moc dobře vím, kde jsem dělal chyby, což mi dnes pomáhá.“

* Vraťme se ještě na chvíli ke kariéře hráče. Tenis je u Navrátilů rodinný sport, hrála jej i vaše sestra. Jaké to bylo prát se stigmatem syna bývalého skvělého tenisty?

„Někdy to bylo obtížné, protože táta byl z mého pohledu opravdu skvělý hráč, úspěšný bojovník a velký dříč. Očekávání byla velká, navíc u nás je to vždy trošku složitější. Nejsme příliš pozitivní, spíš trošku závidíme, i to bylo někdy patrné. Na druhou stranu jsem si s tím příliš hlavu nelámal. Možná i proto, že jsem v sobě neměl ten správný oheň, touhu něco dokázat. Tu vizi být úplně nejlepší.“

* Tenis je vysoce individuální, až sobecký sport, ve kterém je obrovská konkurence. Tam to bez vnitřní touhy opravdu nejde, že?

„Je to pravda. Musíte být posedlý, nejlépe jako Rafael Nadal nebo Novak Djokovič. Z mladých mě napadá Carlos Alcaraz a Holger Rune. Ty jsem viděl jako kluky a hned na nich bylo znát, že tu zarputilost v sobě mají. Herní nedostatky na tréninku odstraníte, ale vášeň do hráče nedostanete. Jednou jsme byli s Jirkou Lehečkou a Daliborem Svrčinou v Maroku a tam byl Alcaraz, který tam pobíhal, a já říkal Daliborovi, že nepochybuji o tom, že bude ve stovce i v padesátce a je jen otázka, jestli bude i v desítce. Dalibor tam tehdy byl nasazená jednička a trošku se smál. Nedávno jsme si na to vzpomněli a říkal, že jsem měl pravdu.“

* Do trénování jste doslova zažraný. Jak se lehkovážný tenista stane posedlým trenérem?

„To je dobrá otázka. (pousměje se) Třeba i tím, že vím, kde jsem jako hráč udělal špatné rozhodnutí. Navíc člověk časem dospěje, zvážní a vidí lépe možnosti, které se otevírají, když se dostane do opravdu velkého tenisu. Svoji roli hrála i skutečnost, že jako hráč jsem se na ty opravdu velké kurty na světových turnajích nedostal. Rád bych to prožil jako trenér.“

* Vlastní ctižádost stačí?

„Je toho víc, obtížně se to popisuje. Narazil jsem na osobnosti velkého tenisového světa. Potkával jsem Davida Kotyzu, Ivana Lendla, Mariána Vajdu. Od nich nasával informace. Cítil, jak je ten svět maximálně profesionální, všichni to doslova žerou. To vás stáhne. Když pak přijdou nějaké dobré výsledky, tak se po nich do toho ponoříte ještě víc. Vnímáte, že jste na dobré cestě a posedlost je najednou tady. Velmi mě to baví, chci pomáhat klukům, aby se z nich staly velké hvězdy a skvělí hráči.“

* To je velká změna v pohledu na tenis…

„Když mám být úplně upřímný, tak hned ze startu jsem bral trenéřinu jinak než hráčskou kariéru. Od začátku jsem ji miloval a začal být tou prací posedlý. Vlastní tenis jsem měl jen rád. To bylo málo.“

* Do jaké míry vás obohacují setkání s těmi nejlepšími?

„Z každého si můžete něco vzít. Navíc to jsou skvělé zážitky. Když vezmu poslední dobu, trénovali jsme se Stefanosem Tsitsipasem, Andrejem Rubljovem. Je fajn, když si s takovým hráčem zahrajete, pak si plácnete. Už vás poznají, pozdraví, můžete si s nimi domluvit tréninky. O to je vše zábavnější, je to parádní a já ten život miluju.“

* Zpočátku jste byl prodlouženou rukou táty Jaroslava. Vy jste objížděl turnaje, on byl na telefonu. Jak to fungovalo?

„Úplně na začátku jsem sám vedl Rublera a Stachovského. Pak se ale na mě obrátil taťka, že už nechce příliš cestovat a jestli bych nejezdil s Jirkou Veselým. Ten byl tehdy nadějný mladík ve čtvrté stovce. Věděl jsem, že se tímto způsobem můžu hodně naučit a tátovi pomohlo, že nemusel tolik jezdit.“

* Neměl jste pocit, že vaše pozice je trošku asistentská?

„Já si právě myslel, že jsem hlavní trenér. Dnes se tomu směju. Vůči tátovi to nebylo úplně fér, z mé strany tam nebyl patřičný respekt. Ale on to nebral špatně, vnímal, že mi může pomoci a časem viděl, že práce někam směřuje. Nikdy mi nevynadal nebo neřekl, hele, Michale, brzdi. Viděl určitý talent a zmíněnou posedlost.“

* Ani trošku vás nemrzelo, že pro okolí jste zpočátku nebyl plnohodnotný kouč?

„Kdyby to nebyl táta, kousalo by se to hůř. Ale je to legenda, něco dokázal. Když jsem byl s Jirkou Veselým, trávili jsme spolu na turnajích a kurtech čtyřicet týdnů a lidi měli představu, že ho trénuje táta. Ale já to tak bral. Neřešil jsem to. Prostě táta je osobnost, bez něj bych se třeba k takovému hráči nedostal. Na nějaký kredit jsem si akorát musel chvíli počkat.“

* V každém případě to spojení přineslo úspěch…

„Bylo až neuvěřitelné, jak rychle Jirka Veselý vyletěl nahoru. Na začátku roku 2013 jsme letěli do Ameriky a byl ve třetí stovce. Uhrál pár dobrých výsledků a po návratu do Evropy a kondiční přípravě vyhrál challenger v Turecku. To jej neuvěřitelně nakoplo. Následovalo vítězství v Ostravě, finále v Prostějově a další v Německu. Ještě neměl dvacet a byl ve stovce. To byla hodně velká jízda.“

* Pak přišla spolupráce s Adamem Pavláskem?

„Přesně tak. Nedařilo se mu, byl v šesté stovce a oslovil mě. Neměl moc peněz, ale rozhodl se, že je investuje do mě. Tím, že mi věřil, měl i respekt. Ten je nejvíc, bez něj se nedá pracovat. Poznal jsem Ivana Lendla a jediné, co jsem mu záviděl, byl respekt okolí. Ani nebylo důležité, co řekl, ale jak ho lidé vnímají.“

* Tehdy už vás tenisový svět začal vnímat jako trenéra?

„Adama už jsem vedl sám, ale někteří lidé stále říkali, že mám tátu na telefonu. Bylo pro ně složité připustit, že se nám začalo dařit, když jsem osobně v tenise jako hráč nic nedokázal.

Byli tenisté, kteří na tom byli o hodně líp a jako trenérům se jim nevedlo, pak viděli Navrátila, který byl nikdo, najednou měl úspěch. Adam mi tehdy pomohl, z pětistého místa jsme se posunuli k sedmdesátému. Lidi mě začali vnímat víc. Pak už přišel Jirka Lehečka, se kterým jsme začínali z nuly a dostali se na 77. místo. To už se musí respektovat, protože dostat do stovky tři hráče není náhoda!“

* V tenise hráč platí trenéra. Jak je náročné vybalancovat vzájemný vztah, kde zaměstnanec svého zaměstnavatele sekýruje a tlačí do práce?

„Kvůli tomu často končívají spolupráce. Je to složité, protože hráč vás platí a vy mu nakládáte. Měl by pochopit, že je to dobré pro jeho tenis. Mám výhodu, protože jsem si dokázal vytvořit finanční polštář a nikdy se nebál, že přijdu o práci. Myslím si, že i díky tomu se mi daří, protože si stojím za svým a nebojím se to říci. Řada trenérů dělá chybu v tom, že uhne, udělá nějaký kompromis kvůli výplatě. Nedochází jim, že ten příjem stejně skončí, protože nebudou výsledky, hráč trenéra vyhodí. Když na hráče nebudete tlačit, aby se zdokonalovali, tak to fungovat nebude. Pamatuji si, že když jsme se rozcházeli s Adamem Pavláskem, tak říkal, že jsem na něj hodně velký profesionál, což bylo trošku paradoxní. V té době to prostě tak viděl...“

* Ještě nemáte čtyřicet, ke svým svěřencům máte stále věkově blízko. Je to výhoda, když spolu trávíte třeba čtyřicet týdnů v roce a máte podobné zájmy nebo posloucháte stejnou muziku?

„K hráčům se dostanete těsněji třeba právě i přes tu muziku. Ovšem udržuji si odstup. Například si většinou beru vlastní pokoj. Času s hráčem trávíte opravdu hodně. Člověk si musí pohlídat, aby z toho vztahu nebylo úplné klasické přátelství. Hranice tam musí být. Potřebujete, aby na tréninku odvedl nějakou práci a nemával rukou. Také proto preferuji, aby se vykalo. Je přece jen složitější říct vy vole než ty vole. Ale jinak je řada věcí jednodušší. Taťka říká, já už těm mladým nerozumím. Chápu to, doba se strašně mění. Máme tady různé technologie, sociální sítě. Pro starší je to nepochopitelné, ale dnes je důležité si udělat dobrý Instagram. Vlastní promo je součástí tenisu, patří to do tohoto století.“

* Současná práce s Jiřím Lehečkou vás musí bavit. Je to hráč s jasným cílem, ten lenivý rozhodně nebude…

„Můžu mu akorát poděkovat za to, jaký je. Skromný a pracovitý kluk. Současně zdravě sebevědomý, což potřebujete. Nestojí nikde v koutě, jinak to dnes nejde. Teď nabral hodně zkušeností. Hrál s nejlepšími, viděl, že může s každým vyhrát. S tím jde na kurt. Je velký rozdíl jít si zahrát a jít pro vítězství.“

* Narostlo sebevědomí po semifinále v Rotterdamu nebo dobrých zápasech v Bělehradu s Robljovem nebo v Paříži s Goffinem?

„Nejen to. Na tréninku uhrál plichtu 4:4 s Tsitsipasem. I to pomůže. U soupeřů si dělá jméno. Jsem docela hrdý na to, že se dostal do stovky krátce po dvacátých narozeninách, navíc v době, kdy byl po covidu zmražený žebříček a bojoval skoro o dvojnásobek bodů, což bylo o to těžší.“

* Jaký je dál váš současný svěřenec?

„Jirka je především poctivý. Vše musí sám osahat a postupuje po krůčcích. Někdy jej tlačím, aby o to patro nebo dvě poskočil rychleji, na vše ale potřebuje přijít sám. Teď je důležité, aby hrál velké turnaje. Shledávám, že z něj soupeři začínají mít respekt, to je skvělé. Velký hráč, když vás nezná, tak si vůbec nepřipustí, že by mohl prohrát a na jeho hře je to vidět. Když už ví, že něco umíte, tak ve vyrovnaných míčích může udělat chybu.“

* Máte představu, kam se může letos posunout?

„Hlavně se chceme udržet ve fázi progresu. Když zůstane poctivý, projeví se to. Rok je dlouhý, hrajete spoustu turnajů. Někdy máte smůlu na los, jindy nejste zdravotně úplně v pořádku. Pokud ale nepolevíte, na konci roku se vše sečte a může to být parádní sezóna.“

* Zakončená startem na turnaji Next Gen ATP Finals pro největší naděje světového tenisu?

„To by byla krásná tečka. Je to úžasně udělaný turnaj, to bychom si přáli. Máme ale před sebou ještě půl roku a stále bojujeme s tím, aby Jirka nemusel na velkých turnajích hrát kvalifikace. Potřebujeme se dostat ještě o pár míst nahoru. Garantované hlavní soutěže by mu ušetřily hodně fyzických i mentálních sil. To je nejbližší cíl.“

* Jste trenér, který většinu roku kočuje po světě, současně je také rodič, jenž chce být někdy doma. Jde to vůbec nějak skloubit dohromady?

„Je to těžké. Mám dvě krásné holčičky. Jedna teď měla pět let, druhá dva a půl, takže vnímám, že teď mě potřebují nejvíc, tato doba strašně rychle uteče. Já si to hodně chráním. S Jirkou Lehečkou máme domluvené týdny, ale není to full time. Práce je jedna věc, osobní život druhá. Vím, jak to bylo u táty. Byl hodně pryč, nemohl se nám tolik věnovat. Potom se to projeví i ve vztazích, tatínek vám prostě chybí. Beru to ale i tak, že trénování je práce, kterou jsem si vybral. Když poznám, že tomu hráč dává všechno, nemám problém, možná bohužel, dát rodinu trošku bokem. Všechno je sice složitější, ale zatím to máme nastavené dobře, všechny strany to berou. Uvidíme, jak to bude dál.“

* Na nějaké odpočívání po návratu ze šňůry to ale nebude, co?

„To máte pravdu, na to si člověk zvykne. Zatím naštěstí nejsem tak starý, zvládnu to. Nemůžete po týdnu přijet, lehnout si a říct, že potřebujete pauzu na odpočinek a dva dny pro sebe. Snažím se být dobrým tátou. Když to jde, věnuji holkám maximum času. Kdybych to nedělal, jednou bych litoval. Vím, že čas, který dětem věnujete, vám ony vrátí.“

* Doma pohoda, tenisově se vám daří. Jste šťastný?

„Když se vrátím domů, děti se přitulí a řeknou, tatínku máme tě rády, víc není! Tenis mě také naplňuje, současná spolupráce s Jirkou je výborná. Už bych nedokázal dělat s hráčem, který tomu nedává všechno. Dnes už si podle toho vybírám. Chci ty, kteří mají srdíčko a obětují se. Takže ano, musím to zaklepat, jsem šťastný.“

 

MICHAL NAVRÁTIL

* narodil se 20. listopadu 1982 v Přerově

* tenisový trenér a bývalý český profesionální tenista

* na žebříčku ATP se dostal na 274. příčku (2006), ve čtyřhře pak byl na 207. pozici

* v průběhu kariéry vyhrál sedm titulů na okruhu ITF

* v sedmadvaceti ukončil kariéru a stal se trenérem, tomuto řemeslu se věnuje od roku 2012

* jeho základnou je tenisový klub TK AGROFERT Prostějov

* mezi jeho svěřence patřil Leonard Stachovskij, Robert Rumler, Jiří Veselý, Adam Pavlásek nebo Dalibor Svrčina

* s Pavláskem se během tříletého angažmá dostali z 550. místa na 72. pozici, což je dosud hráčovo maximum

* bývalého světového juniora číslo 1 Jiřího Veselého pomohl mu posunout se z 300. na 64. místo v žebříčku FedEx ATP Rankings

* spolupracoval také s Tomášem Berdychem jako tréninkový partner

* v současné době trénuje Jiřího Lehečku, kterému pomohl do první stovky na aktuální 77. příčku

* otec dcer Nicol a Nelly, bydlí v Prostějově

* jeho otcem je Jaroslav Navrátil, také bývalý hráč a trenér Berdycha, Tabary či Štěpnka, dnes daviscupový kapitán České republiky

* má rád všechny sporty a koníčky, včetně čtení (zejména knihy o psychologii)

zajímavost: mezi jeho preferovanou plochu patřil tvrdý povrch