V roli sekretáře Olomouckého Krajského fotbalového svazu působí Pavel Peřina (na snímku) už osmým rokem a je tak velmi dobře obeznámen se všemi fakty. Jako sudí navíc má blízko také k jejich problematice, která je rok od roku výraznější a problémy pociťují téměř v každé soutěži a na každém svazu. Sám to uvádí i na příkladu O KFS, kde by potřeboval počet sudích téměř zdvojnásobit, což v současné situaci zní nereálně. Navíc přiznává, že velký problém je u této aktivity nováčky udržet, za což může především časová náročnost a chování okolí. 

* Okresní svazy čelí skutečnosti, že někteří sudí musí vypomáhat v kraji. Týká se to i kraje v rámci Moravy a MSFL?

„Dalo by se to tak říct, protože jako první obsazuje Morava a to nejen Moravskoslezskou fotbalovou ligu. Podle toho se pak skládá kraj a nejhůře z toho vyjdou okresní soutěže. Morava tak například u mládežnických kategorií obsadí jen jednoho sudího a pomezní jsou z devadesáti pěti procent z krajských soutěží. Co se týká dospělých soutěží, tam je to jiné. Ty už mají svoje nominační listiny a tam chodí jen rozhodčí z takzvané ‚meziskupiny‘, kteří jsou úrovňově mezi krajskou soutěží a divizí. Je to v každém okrese určitý počet sudích, kteří do této skupiny patří. Mezi krajem a okresem je to ale jinak, a pokud kraj nemá rozhodčí, tak to musí obsadit okresní sudí.“

* Podstav je jednoznačný. Dá se říct, kolik sudích by zhruba bylo potřeba?

„Na utkání, která jsou pod hlavičkou KFS, bychom potřebovali zhruba 120 rozhodčích a momentální stav je 68. Je tak jasné, že podstav je velký. Potřebovali bychom téměř dvakrát takovou základnu, jaká nyní je. Teď navíc třeba byly fyzické prověrky sudích, a to také nebyla žádná hitparáda, abych řekl pravdu. Na přípravu je stále méně času a je vidět, že kondiční příprava je na tom hůř. Je hodně vidět, že dříve rozhodčí podřídili své zájmové věci výhradně pískání, dnes už je to odlišné.“

* Dá se s tím vůbec něco udělat?

„No, můžeme jen těžko, protože stále je třeba myslet na to, že to jsou amatéři a nejedná se o profesionály. V dnešní době je navíc pochopitelné, že i volného času je stále méně. To je vidět i u mládeže, která hraje například v týdnu. Tam většinou jezdí sudí v důchodcovském věku, protože zbytek kvůli pracovnímu vytížení či škole zkrátka nemůže.“

* Rozhodcovský sbor navíc stárne. Je vůbec reálné k tomu mladé sudí přilákat?

„V dnešní době je to hodně obtížné. Stačí si vzít příklad z Prostějovska, kde se přihlásilo sedm nových sudích. Po třech týdnech, kdy si vyzkoušeli, co to všechno obnáší ať už z pohledu pravidel, či divácké kulisy, tak se omluví, že na to nemají časovou kapacitu ani hlavu, aby tohle každý víkend snášeli. A je to nekonečný příběh, kde se to stále opakuje. Jen za minulý týden nám takto zase dva noví sudí odpadli. Věřili jsme i projektu pomocných oddílových rozhodčích, byli jsme přesvědčení, že se kapacita trochu naplní, ale všichni vidí, že se to minulo účinkem. Je pak těžké zápasy obsadit, když nemáme z čeho. Jsme často terčem kritiky, ale kdyby bylo z čeho, určitě bychom to všechno obsadili.“

* Byla snaha sudí přilákat i jinak než v rámci projektu POR?

„Nebyl to jediný projekt, chodilo se například i do středních škol, kde jsme se snažili oslovovat, ale i ti mladí si půjdou raději zahrát nějakou zájmovou činnost než trávit víkend na hřišti s píšťalkou. Někteří se ozvali s tím, že by třeba jednou za určitý čas problém nebyl, což ani pro nás problém není, ale už to není plnohodnotný rozhodčí, který bude každý víkend fungovat buď dopoledne u mládeže, nebo odpoledne u mužů.“

* Dá se vůbec eliminovat častá nevraživost v pohledu na sudí?

„To je otázka! Nejvíce je to znát právě v nižších soutěžích. Shodou okolností jsem byl před čtrnácti dny pískat okres po delším čase a už tam musíte ta samá pravidla, která jsou jasně daná, brát trochu benevolentněji. Samozřejmě jsem slyšel řadu popěvků, že si jdu něco dokazovat, ale celkově mi tam chybí jak znalost pravidel, tak i nějaký respekt nejen k sudímu, ale i spoluhráčům a fotbalu jako takovému. Na hřišti to může být boj, ale všechno v rámci určitých mezí. Hlavně by to mělo zůstat jen na place...“