Respektovaná organizace, která umí a hlavně chce pomáhat. Takovou pověst má všeobecně Charita. Na Prostějovsku fungují dvě pobočky, a sice v Konici a v Prostějově. A právě v té prostějovské už téměř jedno desetiletí působí František Hynek (na snímku). Ten sice původně studoval ve zcela odlišném oboru, ale časem se takříkající našel a jak říká, práce ho naplňuje, i když s lehkou nadsázkou tvrdí, že jeho nástup do ředitelské funkce byl asi nějaký omyl... V předvánočním rozhovoru jsme probrali nejen blížící se svátky a s nimi související péči o potřebné, ale například také zvyšující se počet zaměstnanců zdejší pobočky. Prostor dostalo i duchovno.

* Jaká byla vaše cesta k současnému místu? A jak byste ji porovnal se svým dřívějším zaměstnáním?

„Původně jsem vůbec v Charitě nepracoval, ale byl jsem zaměstnán v městské knihovně, ke konci jako zástupce ředitele. Práce tam mě naplňovala, zastával jsem pozici správce sítě. Byl jsem ale takzvaně odejit a následně jsem zamířil na Arcidiecézní charitu do Olomouce. I tam jsem působil jako správce sítě, ale už to bylo setkání s humanitární pomocí jako ku příkladu s vysoušeči při povodních, vánočními balíčky na Ukrajinu a podobně. Ta práce začala rozechvívat okolí mého srdce. A potom, co jsem byl ustanoven ředitelem Charity Prostějov, tak je to přímé setkání s tím, že za prací vidíte potřebné lidi, klienty a zaměstnance. To je strašně důležité pro mě jako pro člověka, protože když vidím smysl své práce, tak jsem ochotný tomu přinést daleko více. Je z toho pocit z dobře vykonané práce a z toho, že je to práce pro ty, kteří pomoc potřebují. Je to mnohdy náročné, jsou tam víkendy i přesčasy, ale dělám to rád.“

* Jak vnímáte svoji práci pro Charitu?

„Neměl jsem ambice být ředitelem, nikdy jsem jím být nechtěl. A ani nebylo smyslem mého života stát se jím. Byl to spíš nějaký omyl nebo to navrchu zařídili nějak špatně. (smích) Ale trošku se teď odvolám na Boží vůli. Právě ta mě postavila do této role, asi to tak ‚někdo‘ chtěl. A já se snažím ‚jemu‘ neprotivit, protože jsem zjistil, že to moc nepomáhá. Takže jsem svolil a snažím se to dělat nejlépe, jak umím. Nejsem žádný sběratel funkcí nebo rolí a úplně stoprocentně dobře se v tom necítím. Nicméně to dělám.“ (úsměv)

* Co byste rád ve funkci zlepšil?

„Člověk by měl mít vždycky před sebou nějaký cíl, ke kterému směřuje. A tím mým je postarat se o lidičky, o které se nikdo buď nechce, nemůže, nebo nemá možnost postarat. K tomu samozřejmě potřebujeme zázemí, ochotné lidi, techniku, auta. Bez toho a zároveň bez zaměstnanců to nepůjde. A ti zároveň potřebují místo, kde se převléct, posvačit a kam si odskočit na toaletu plus aby měli také svou kancelář či denní místnost. Proto jsme se rozhodli, že poté, co se opravila Daliborka a slouží našim klientům, tak bychom opravili i budovu v Martinákově ulici, která by ale sloužila nejen našim zaměstnancům, ale i klientům. Plánujeme v ní zázemí pečovatelské služby, dále by tady měla být sociální rehabilitace, a pokud by se vešlo, bylo by tady i ředitelství a nějaké krizové bydlení, případně byty.

* Takže plány jsou velké…

„Existuje na to plán v rozmezí pětadvaceti až třiceti milionů korun. A sehnat finance nebude jednoduché. Říká se, že kdo nic nedělá, nic nepokazí, ale taky nic nezmůže. (úsměv) Je to prostě taková naše představa. Máme už náhradní prostory v Krasicích, kam se můžeme přemístit. Máme zpracovanou studii a teď jsme u zpracování projektu přestavby tak, aby dům mohl dobře sloužit účelu, který potřebujeme. Důležité je vědět, co od toho chceme, což se právě finalizuje. A pokud to dobře odhadneme, mohl by opět sloužit občanům města Prostějova a celého regionu.“

* Zmínil jste zaměstnance Charity. Co by z vašeho pohledu měl mít, co by měl splňovat? A jaký by naopak určitě být neměl?

„Nevím, jestli bych se chtěl negativně vymezovat tím, jaký by neměl být. Spíše to vezmu z té pozitivní stránky. Rozhodně by měl mít srdce na pravém místě. Náš zaměstnanec je taková naše poslední míle při doručování charitní služby, to je ten, který pracuje s klientem. A pokud zaměstnanci nebudou ke klientům příjemní, nebudou umět pomoct a poradit, tak takové k ničemu moc nepotřebujeme. Je nutnost, aby měli srdíčko na pravém místě. A velká většina zaměstnanců ho také má. Protože finanční profit, respektive výplaty na Charitě… No, jak to říct, znám lépe placené profese. To musím přiznat. Ale o tom to není. Jestli by někdo šel pracovat do Charity kvůli penězům, tak udělá obrovskou chybu. (smích) A dlouho u nás ani nevydrží.“

* U financí ještě zůstaňme. Jak obtížné je zajistit provoz Charity?

„Pro představu řeknu aktuální situaci, kdy my jsme ještě v září vůbec nevěděli, s čím budeme hospodařit do konce roku. A tady ta neplánovitost nebo řekněme neschopnost pojmenovat to, zda peníze budou, nebo nebudou, nejistota zaměstnanců a vyúčtování dotací bez zisku není určitě příjemná. Protože najednou v prosinci je tady sto tisíc korun. A systémově se neví, co s nimi!“

* Takhle najednou, to se asi těžko rozmýšlí, co s nimi, pokud s tím předem nepočítáte...

„Přesně. Naopak když budu vědět v září, že mám na celý příští rok určitou sumu, tak jsem schopný nasmlouvat počet lidí a s těmi penězi zajistit provoz Charity v potřebném rozsahu. A trefíme se do nějakých plus minus deset patnáct tisíc korun. Kdežto v momentě, kdy já vůbec nevím, s čím počítat, šroubujeme to za jízdy. Ta překvapivá rozhodnutí o mimořádných dotacích, nejsou koncepční a je to nesmysl. My bychom potřebovali víceleté financování. Tedy vědět, že bude k dispozici každý rok nějaká částka. Ne žádat každý rok o dotace a obávat se, že je třeba zkrátí. Co já bych pak měl dělat, když je zkrátí?! Já za zaměstnance dávám devadesát procent všech výdajů, měsíčně odchází 1,2 milionu korun. To není úplně málo. Když to vynásobím dvanácti, je to 15 milionů. A je známo, že rozpočet Charity je sedmnáct milionů, tam už není moc co vymýšlet.“

* Objevují se v souvislosti s Vánoci, řekněme „Ježíšci“, kteří se ozvou s tím, že chtějí nějak Charitě přispět?

„Je pár lidí, možná tak tři, kteří byli se službami Charity natolik spokojeni, že každoročně, ale nikoli o Vánocích, přijdou a řeknou: ‚Tady máte, protože…‘ Ale to je vyloženě na jejich libovůli a nám nezbývá než jim za to upřímně poděkovat. Že bychom měli mecenáše, který nás bude tady vydržovat, tak to opravdu nemáme. Ještě je třeba dodat, a sám to vidíte, že dnešní situace není lehká. A jak dopadne Tříkrálová sbírka, která je jedinou možností rozvoje, protože my jako organizace zisk mít nemůžeme, to je ve hvězdách. Koledníci do ulic asi nebudou moct, a výnos on-line sbírky se vůbec nedá odhadovat.“

* Vy si tedy myslíte, že třeba Tříkrálová sbírka vůbec v roce 2021 nebude?

„Záleží na tom, jak tuto záležitost naše vláda uchopí a jaké budou podmínky. My jsme připraveni na to, že sbírka proběhne. Ale chtěli bychom to konzultovat i se starosty jednotlivých obcí, v některé může panovat názor, že to bude riziko jak pro koledníky, tak pro občany. A neradi bychom tuto hranici překračovali. Takže pokud dostaneme vyjádření z obce, že se tam koledovat nebude, tak se tam prostě koledovat nebude. Docela bych vnímal i to, že by některé obce mohly říct: ‚Podívejte se, my vám přispějeme z obecní kasy, ale koledovat se zde nebude‘. Ale to je samozřejmě jejich rozhodnutí.“

* Když jsme u Vánoc, v čem se mění o svátcích chod Charity?

„Vánoce jsou pro nás bohužel pracovní jako jakékoli období v roce, naše služba funguje přes svátky, mezi nimi i na Nový rok. Je to služba nonstop, soboty, neděle, pátek, svátek, jedeme pořád. (úsměv) Z tohoto pohledu jde o náročné období jak pro naše zaměstnance, tak klienty. Protože ti jsou nemocní pořád a naši péči potřebují. Viděli jsme to i v době koronavirové. Někteří naši klienti nemají nikoho, kdo by se o ně postaral, a tak zůstali po celou dobu pandemie jen ve službách Charity. Z té vody prostě není možné vystoupit. Mívali jsme vždy v centru večírek, který je ale letos zrušen, neboť se nemůžeme potkat všichni.“

* A co znamenají pro vás osobně, je to speciální období?

„Podívejte se, já jsem si asi jako každý kladl otázku, o čem jsou Vánoce a k čemu je máme? A poznal jsem to, když se narodila má druhá dcera, a přestože byl říjen, měl jsem Vánoce. (úsměv) Poznáte to, až se vám něco narodí, že je to – za mě nezasloužený dar – toho života pro to malinkaté. Chci tím říct, že pro mě jsou Vánoce skutečně památkou na to, že se někde něco narodilo. Měl jsem úplně ten stejný pocit z obdarování v říjnu, tak jak jsem ho měl u stromečku. A nemyslím si, že by byly Vánoce o dárcích nebo o takovém tom, co jsme teď odbrzdili. Myslím si, že advent je dobou očekávání toho, že se něco narodí. A u toho bychom se nějakým způsobem měli zklidnit a trošku prozřít. Hodně by nám to pomohlo nemyslet na omezení, která kolem sebe máme.“

* Co by bylo letos největším dárkem?

(zamyslí se) „Kdysi jsem si říkal, že kdybych byl kouzelníkem, tak bych začal mávat čarodějným proutkem, aby velká většina lidí dozrála k tomu, o čem Vánoce jsou. Největší radost bych tedy měl z toho, že se mi podaří tuto radost rozdávat a že se na vás za to někdo usměje. Největším dárkem by bylo, kdyby stav, že se během Vánoc méně krade a dělá méně neplechy, vydržel do konce příštího roku. Umíme být lepší, svátky to dokazují. Proč tedy nebýt každý rok lepšími a lepšími lidmi?“

 

FRANTIŠEK HYNEK

 * narodil se 8. května 1965 v Prostějově

* ředitel Charity Prostějov

* vystudoval střední školu v Prostějově, později zemědělství na provozně ekonomické fakultě v Brně

* stal se správcem sítě a později zástupcem ředitele Městské knihovny Prostějov, ve funkci skončil po nástupu nynějšího ředitele Aleše Procházky

* následně začal pracovat v Arcidiecézní charitě Olomouc

* od roku 2011 je ředitelem Charity Prostějov

* za jeho ředitelování přibývá v Charitě zaměstnanců a zvětšuje se rozsah služeb, jednou z naposledy přidaných je Sociální rehabilitace Cesta pomáhající lidem s duševním onemocněním

zajímavost: ve volném čase se věnuje například motorovému létání a je také aktivním a častým dárcem krve