Na rodnou a milovanou Brazílii nedá Solange Paula Pereira Soares (na snímku) za žádnou cenu dopustit, ale většinu z posledních téměř dvaceti let strávila v srdci Evropy. „Zrovna teď nedávno jsem měla devatenácté výročí, z toho víc než třináct roků žiju tady v Prostějově,“ potvrdila bývalá volejbalistka a momentálně trenérka mládeže VK své životní počty. Před blížícími se svátky klidu a míru ochotně povyprávěla nejen o tom, jak to na Vánoce chodí na jihoamerickém kontinentu v porovnání s Českou republikou. A coby v Boha věřící člověk také neváhala připojit své názory na současnou nelehkou situaci v době koronaviru.

* Máte nějaké vánoční vzpomínky z dětství v Belo Horizonte?

„Nejvíc ze všeho si pamatuju, jak jsme se všechny děti strašně těšily na Vánoce a hlavně na dárky. Což je asi úplně stejné všude na světě. (úsměv) Rozdíl mezi Amerikou a Evropou však spočívá v tom, že tady se dárečky rozbalují už večer, zatímco v Brazílii až po půlnoci. Proto jsme společně se sourozenci i kamarády vždycky měli hrozně dlouhý Štědrý den a dělali všechno možné, aby nám to nekonečné čekání nějak uteklo. Dokonce jsem někdy zkoušela přes den spát, ale to mi jako hyperaktivnímu dítěti vůbec nešlo. Takže nezbylo než jakkoliv zabíjet čas, třeba i pomáhat rodičům s přípravami. A když jsem pak dárky po půlnoci konečně dostala, někdy jsem byla tak ospalá, že jsem si radost pořádně užila až pětadvacátého ráno po probuzení.“ (smích)

* V čem ještě spočívají největší rozdíly ohledně způsobu slavení Vánoc mezi oběma státy?

„Brazílie je v porovnání s Českem mnohem víc a silněji věřící země, většina tamních lidí je katolíků. Proto skoro všichni jdou na Štědrý den do kostela na sváteční mši, zatímco tady chodí menšina. Podstatný rozdíl je také časový. V ČR máte štědrovečerní večeři opravdu už večer, proto se tak nazývá. A po rozbalování dárků se dál hodně jí a postupně upadá z únavy do spánku. (směje se) Věřící pak jdou na Půlnoční. V Brazílii naopak vše začíná až hodinu před půlnocí mší v kostele, teprve potom se všichni vrátí domů, pustí se do jídla a nakonec přijdou na řadu dárečky. Co se jídla týče, v České republice máte v den narození Ježíše tradičně kapra, zatímco v mé rodné zemi víc každý vaří to, co má nejradši podle svých vlastních zvyků. Nejčastěji asi krocana, ale i spoustu jiných jídel, které si navíc rodiny navzájem vyměňují mezi sebou. Tohle je taková pěkná brazilská tradice, stejně jako třeba ve dvě hodiny ráno se jít vzájemně navštěvovat. Tudíž tamní Vánoce jsou v případě Štědrého dne vlastně noční svátky. Zvlášť pokud žijete v tak společensky soudržné oblasti či ulici, kde bydlí moje rodina. Domů jsme se 25. prosince vraceli někdy až ve čtyři nebo pět hodin ráno. A mezitím jsme si všechny děti na ulici ukázaly dárky, co jsme dostaly.“

* Byl nějaký, co vás jako malou potěšil ze všech nejvíc?

„Strašně moc do dneška vzpomínám, jak obrovskou radost mi udělalo, když jsem jednou dostala jízdní kolo. Byla jsem hrozně šťastná, že mám konečně svoje vlastní, a hned na něm vyjela do té naší ulice pochlubit se kamarádkám a kamarádům. Najednou koukám – a oni na kolech jedou všichni! Jako v nějakém filmu. Vyšlo najevo, že naši rodiče se mezi sebou domluvili a kola nám dali všem, abychom si nezáviděli a mohli jezdit společně. Tak jsme hned tu noc udělali mezi sebou takové naše první cyklistické závody po okolí.“ (směje se)