Jak se po desítkách let vrátit k cyklistice, stát se jedním z nejlepších veteránů na světě, potom zase dlouho vůbec nesportovat a za další dekádu se takzvaně na stará kolena znovu začít vysoce aktivně pohybovat až k zisku medailí z mistrovství republiky kategorie Masters? Své by o tom mohl vyprávět (pokud zdraví dovolí) prostějovský nadšenec do kolečkářského odvětví Petr Ejem. A tak jsme tohoto známého Prostějovana poprosili, ať povídá a svůj poutavý životní příběh trochu přiblíží.

* Jaká tedy byla vaše sportovní kariéra?

„Od dětství jsem dělal cyklistiku, moc mě bavila, zlepšoval jsem se. Dokonce jsem vítězně absolvoval i Závod míru mládeže a s Jirkou Nevrlíkem jsme skončili druzí na dráhovém mistrovství republiky v bodovacím závodě dvojic, taky jsem byl čtvrtý ve stíhačce na 3 kilometry při MČR v Plzni. Kromě toho jsem vyhrával nejrůznější bodovačky, vylučovačky a silniční kritéria, jednou dokonce získal skalp Jiřího Škody v Ořechově mezi dorostenci. V té době mě trénoval Jan Krč a Josef Kratina starší. Potom jsem šel na vojnu, jezdil za Duklu Bratislava. A po vojně už s cyklistikou nepokračoval. Přišla práce, pak rodina a děti, úplně jsem změnil životní styl. Hlavně tím, že jsem většinu života pracoval v pohostinství, lidé si mě můžou nejvíc pamatovat z restaurace a baru v prostějovském zámku. Co si budeme povídat, při takovém zaměstnání má člověk blízko k alkoholu, a já s ním měl svého času docela potíže, prostě jsem pil. Až jsem si v padesáti letech i kvůli problémům se zdravím řekl: dost, takhle už dál žít nechci! Znovu jsem začal sportovat, vrátil se po nějakých třiceti letech k cyklistice, pomalu se zlepšoval a za nějaký ten rok dosáhl i na medaile z MČR Masters.“

* Postupně jste se dostal až na nejvyšší mezinárodní úroveň ve své veteránské kategorii?

„Ano, ale pořádně to bolelo. (smích) Když jsem poprvé v životě jel mistrovství světa Masters na silnici, tak jsem ve své věkové kategorii skončil čtvrtý od konce a za vítězem zaostal o půl hodiny. Absolutně jsem tenkrát nechápal výkonnost nejlepších soupeřů. A zároveň poznal, že jestli se jim chci aspoň přiblížit, tak musím začít opravdu mnohem víc makat. Já si totiž vždycky dávám jen ty nejvyšší cíle, proto jsem přirozeně chtěl nejvíc – světový šampionát jednou vyhrát.“

* Přibližoval jste se k této odvážné metě?

„Hodně jsem přidal v přípravě, ročně najezdil dvacet tisíc kilometrů a fyzicky se udržoval po všech stránkách. Díky tomu šla moje výkonnost postupně nahoru, každý rok se mi dařilo posouvat pořadím MS nahoru. Byl jsem třináctý, pak jedenáctý a nakonec se dostal i do elitní desítky na šesté místo. Což ale znamenalo můj strop, protože jsem do toho dával fakt maximum a ti nejlepší přesto zůstávali přede mnou s dost velkým náskokem. Jel jsem si na mistrovství světa pro duhový trikot šampiona, ani za pět let obrovské snahy se mi však nepovedlo k němu reálně přiblížit. Tak jsem přemýšlel proč – a přišel na to.“