Jestli nás něčemu příroda učí, pak je to určitě tolerance a pokora. Její učenlivou a pokornou „žačkou“ zůstává již notnou řádku let šéfka prostějovského Ekocentra Iris Eva Zatloukalová (na snímku). Přestože v Českém svazu přírody působí přes třicet let, stále zůstává otevřená novým podnětům i nápadům. Při svém každodenním úsilí neztrácí ani zápal, ani trpělivost, přestože rozhodně ne vždy vše vyjde dle jejích představ. Sama čtyřiašedesátiletá dáma chce přírodu mnohem víc pozorovat než měnit, při konkrétních zásazích pak vychází z toho, co daný kousíček naší země opravdu potřebuje. V první části našeho obsáhlého rozhovoru jsme se mimo jiné zaměřili také na to, čím člověk svému okolí škodí, kudy vedla její vlastní cesta k ochraně přírody a zda se energické ženě daří být inspirací i pro nejbližší.

* Říká se, že člověk je nešťastný, protože nechápe přírodu. Vy jste se přírodě pokusila porozumět, i když nikoliv z pozice vědkyně, ale spíše pokorné pozorovatelky. Napadne vás něco, co by mohli lidé i díky přírodě pochopit, aby byli šťastnější?

„Že člověk pořád není na této planetě pánem. Snaží se o to, spoustu věcí pochopil, ale mnoho dalších zatím ne. A že příroda má své zákonitosti, až to člověka překvapuje, jak je vše logicky provázané se vším. Takže nesnažit se ‚bojovat‘, naopak zklidnit se, a zkusit být jen pozorovatel. Užívat si čerstvého vzduchu, zeleně kolem sebe, poslouchat tekoucí vodu či šumění stromů, prostě nechat vše plynout a relaxovat.“ 

* Jakou nejlepší radu jste od přírody dostala vy sama?

„To souvisí s mou předchozí odpovědí. Být pokorná. Příroda si ´jede´ podle svého. Můžeme si ji zkusit podmanit, ovlivňovat ji, ale ono se vždy najde něco, co naši představu a plány pozmění či naruší. Můžeme si naplánovat jakoukoliv bohulibou činnost pro přírodu, ale výsledky, které jsme očekávali, se možná nedostaví, i kdybychom se postavili na hlavu. To ale neznamená, že s touto činností máme přestat. Chce to zkoušet znovu a jinak, pochopit, jakých chyb jsme se dopustili, snažit se hledat nové cesty a způsoby. A nenechat se odradit neúspěchem.“

* Je nějaké „odvěké tajemství přírody“, které jste vždy toužila odhalit?

„Ne. Nepotřebuji nic třeskutého odhalovat. Já se spíš po vzoru pana Hrušínského z filmu Vesničko má středisková ‚kochám‘. (úsměv) Baví mě jen tak být venku, sledovat, co kolem roste, kvete, zpívá, poletuje… Baví mě hledat na louce vzácné kytky, a když se mi podaří objevit či najít něco vzácného, tak je to úžasný pocit! Baví mě poslouchat zpěv ptactva a zkoušet poznat, koho zrovna slyším. To se mi ovšem moc nedaří, ještě že existují různé poznávací aplikace v telefonu.“ (směje se) 

* Mám pocit, že čím víc lidí mluví o tom, jak má přírodu rádo, tím méně je jich ochotných pro ni něco udělat. Nemáte někdy také ten dojem?

„Mám. Jenže když se pokouším srovnat dobu před těmi třiceti lety a dnešek, tak se mnoho kolem změnilo. Dřív nebylo tolik možností trávit smysluplně volný čas, doba byla klidnější. Dnes je vše zaměřené na rychlost, na výkon. Hektický způsob života, s tím souvisí méně volného času. Ve volném čase pak mají aktivní lidé i spoustu jiných zájmů, existuje nyní nepřeberné množství nabídek rozmanitých akcí. A u těch neaktivních, tam je to o pohodlnosti.“

* Čím myslíte, že člověk životnímu prostředí nejvíce škodí?

„Už jen tím, že tady člověk je, a veškerou svou činností své prostředí ovlivňuje. A pokud se k tomu přidá v jakékoliv oblasti životního prostředí rozpínavost, hrabivost, bezohlednost, je zle. Ale stačí i jen lhostejnost, pohodlnost, sebestřednost, neochota změnit názor, pak škodí i ti, kteří si to o sobě nemyslí. Neumím říct, čím člověk nejvíc škodí, to by bylo na slohovou práci. Mě z hlediska ochrany přírody nejvíc trápí neuvážené působení člověka na krajinu kolem sebe. Na Hané mě děsí obrovské plochy polí, mezi nimiž chybí remízky, aleje stromů, meze, ostrůvky zeleně. Vadí mi, že zemědělci zaorávají cesty a pěšinky, neustále se zakusují do travnatých luk kolem polí. V posledních letech se k některým chráněným územím nemůžeme ani dostat jinak než projít přes pole. Vadí mi nadměrné používání chemie, hlavně v zemědělství, ale i ve městech a na zahrádkách. A tak bych mohla pokračovat dál…“

* A čím mu naopak pomáhá?

„Přijde mi důležité, aby člověk neustrnul ve svých názorech a činnostech. Vážím si jakékoliv snahy pochopit souvislosti, akceptovat odborné názory, chuť změnit svoje návyky, překonávat svou pohodlnost, hledat nové cesty. U nás na Hané jsou velmi důležité jakékoliv snahy změnit krajinu v pestřejší mozaiku, zadržovat vodu a zabraňovat erozi. A vysazovat zeleň, nejen stromy, ale i keře, ve městech a obcích i popínavky, pěstovat pestré trávníky sečené mozaikovitě a další. A to vše se pomalu začíná dít.“

* Už třicet let jste členkou Českého svazu ochránců přírody. Pamatujete si, co vás do tohoto spolku přivedlo?

„Odjakživa mě zajímaly kytky, rostliny naší přírody. Takže zájem o botaniku, fotografování rostlin, a rozhodně chuť něco pro přírodu udělat. Do ČSOP mě ale nejprve přivedla moje kamarádka, která mě požádala o pomoc při zajištění tábora pro středoškoláky, pracující na chráněném území na Kosíři. Díky tomu jsem se dostala do kolektivu prostějovských ochránců přírody, který mě přijal velmi vstřícně. Tím chci poděkovat Karlu Pokorskému, Pavlu Kracíkovi, a samozřejmě i těm, kteří už mezi námi nejsou, tedy Petru Albrechtovi či Otakaru Hanzelkovi. Díky nim jsem v tomto spolku ‚uvízla‘ a našla smysluplnou činnost.“

* Kdo a jakým způsobem vlastně formoval váš zájem o přírodu v dětství?

„Určitě oba moji rodiče. Každý víkend i prázdniny jsem trávila na chatě ve Stražisku, téměř hned za chatou už byl les. Velmi často jsme chodili do lesa na houby. Otec byl velký turista, každé léto jsme jezdili na dovolenou do našich či slovenských hor či podnikali různé výlety do okolí.“  

* Deset let jste vedla kroužek ochránců přírody. Co jste se dětem snažila vy sama předat?

„Znalost přírodních zákonitostí, zájem o svůj region, chuť zapojit se do práce pro přírodu. Umět vnímat přírodu, pozorovat, snažit se chápat souvislosti. Ale také schopnost spolupracovat, ohleduplnost, sounáležitost, umět si navzájem pomáhat.“

* S velkým nasazením jste se vždy věnovala organizaci akcí pro děti, nepochybně jste tak činila i o svém volném čase. Nevyčítaly vám to někdy vaše děti, vnoučata či manžel?

„Když jsem začínala s ochranou přírody, tak jsem děti brávala na většinu akcí s sebou, když to nešlo, věnoval se jim tatínek. Později měly skvělou babičku, která se o ně postarala… A samozřejmě že se moje zapojení neobešlo bez výčitek. To tak bohužel bývá při jakékoliv činnosti, do které se vrhnete po hlavě.“

* Jste velmi dobrou organizátorkou, která pro veřejnost dokáže připravit akci i s řadou detailů, jež by někoho méně zdatného ani nenapadly. Kde se ve vás tato schopnost vzala? 

„Nevím. Asi to člověk musí mít částečně v sobě. Ale zkušenosti tomu výrazně napomáhají.  Nezapomeňte, že mám tři děti, a když chodily do školy, navíc každý do různých kroužků, musela jsem se naučit vše naplánovat a zorganizovat. To byla průprava!“ (úsměv)

* Podařilo se i u vašich nejbližších probudit lásku k přírodě?

„V to pevně doufám. Nikdo z mých dětí se sice nevěnuje ochraně přírody tak intenzivně jako já, ale venku jsou rádi všichni. Dcera s celou rodinou provozuje orientační běh, výlety do přírody podnikají neustále. Synové momentálně žijí spíš městský život, ale do přírody rádi utíkají také. Snad v nich něco zůstalo.“

 

EVA ZATLOUKALOVÁ

* narodila se 3. února 1958 v Prostějově

* vystudovala postupně ZŠ Kollárova, dále Gymnázium Jiřího Wolkera a Přírodovědeckou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor učitelství matematika-biologie

* po promoci začala svoji profesní učitelskou dráhu na ZŠ Bohuslavice (1982-1985), následně přešla na ZŠ v Majakovského ulici (1987-1988) a 11 let strávila na ZŠ v Rejskově ulici

* po zrušení školy v roce 2009 přešla na ZŠ v ulici E. Valenty, kde učila až do roku 2018

* od té doby se už naplno věnuje práci pro Ekocentrum Iris

* je rozvedená, má tři děti – syn Petr a dvojčata Jan a Lenka, radost jí dělají už také čtyři vnoučata

* jejím životním zájmem je příroda, zejména pak botanika, dále fotografování, turistika a hudba

zajímavost: kromě přírody má velmi ráda hudbu, dlouhých 13 let, a to až do roku 2008, vedla na ZŠ v Rejskově ulici hudební soubor Musica, který pravidelně vystupoval v prostějovském Husově sboru na tradičním Předvánočním zastavení