Začátek nového školního roku je každoročně spojený i s nabídkou zájmových kroužků prostějovského Sportcentra – domu dětí a mládeže. O pravidelné výchovné činnosti, ale i o dalších trablech, které trápí domy dětí a mládeže, jsme pohovořili s jeho ředitelem Janem Zatloukalem (na snímku). Ve funkci již působí čtvrtým rokem a lze říci, že se za tu dobu uvedené středisko volného času rozvinulo k nepoznání.

* Kolik letos Sportcentrum otevře kroužků?

„Ona je to trošku záludná otázka. Jedna věc je, kolik kroužků nabízíme, druhá pak, kolik se jich podaří otevřít. Letos nabízíme 123 zájmových kroužků pro děti a mládež, ale u těch nových vždy hrozí, že se nám nepřihlásí dostatečný počet zájemců. Každému kroužku trvá dva tři roky, než se jeho existence dostane pod kůži především rodičům. Minulý rok jsme otevřeli 103 zájmových útvarů.“

* Název organizace Sportcentrum evokuje, že poskytujete převážně sportovní kroužky?

„Neřekl bych, že název u nás určuje charakter kroužků. To spíš zázemí, které máme. A je pravda, že zázemí sportovní haly v Olympijské ulici je na organizaci sportovních kroužků luxusní. Nicméně máme i pracoviště na Vápenici či v dětském dopravním centru a tam už je podíl nesportovních kroužků rapidně vyšší. Vysoká prestiž dopravního hřiště se projevuje v nabídce kroužků s dopravní tematikou, máme skvěle vybavenou keramickou dílnu, letos rozšiřujeme i modelářskou dílnu, obnovujeme tradici železničních modelářů. Snad si každý najde to své.“

* Nabídka kroužků je opravdu pestrá. Co pro to člověk musí udělat?

„Jako ředitel musím namíchat ideální koktejl z přísad, které představují jednotliví zaměstnanci, když to řeknu opravdu hodně přeneseně. Pak je musím namotivovat, ale zbytek je už na nich. Na povolání pedagoga volného času je super to, že je to takové ‚svobodné‘ povolání. Každý si může otevřít kroužky, které ho baví. Podmínkou samozřejmě je, že se mu naplní. Uvedu to na svém příkladu. Začínal jsem s volejbalovými kroužky, ale člověk postupem času přivykne novým koníčkům, taky se stane, že zkrátka původní sport přestane provozovat. Z toho vyplývá, že v mém pracovním životě už nebude ‚převolejbalováno‘.“ (úsměv)

* Jak jste zvládli poslední roky, ovlivnil váš chod covid-19 a válka na Ukrajině?

„Obojí je nepříjemné, dotýká se vás to totiž nejen v pracovní rovině, ale i v osobní. Během covidu jsme se snažili být co nejvíce prospěšní, vedle obligátního šití roušek jsme s kolegou Ondrůjem a kamarádem Tomášem Láznou otevřeli takovou 3D factory, kde jsme na 3D tiskárnách tiskli štíty pro zdravotníky. Podařilo se nám vytvořit skupinu nadšenců, která buď tiskla doma, nebo nám tiskárny půjčila přímo do Sportcentra. A tisklo se ve dne v noci. Podařilo se udělat během necelého měsíce zhruba 800 štítů. Přáli jsme si co nejbližší možné otevření ordinací, tak snad to bylo k něčemu užitečné. Válka na Ukrajině samozřejmě pro nás znamenala další červené světýlko, reagovali jsme poměrně pružně a nabízeli dětské skupinky pro děti válečných uprchlíků. Rovněž jsme jim otevřeli brány dětského dopravního centra. Jediné, co se nepodařilo, bylo vypsání táborů pro tyto děti, ještě před začátkem válečného konfliktu byla bohužel naplněna nejen kapacita táborů, ale i pedagogů.“

* Zažili jste nějaké příkoří při pomoci ukrajinským dětem?

„Někdy křiklouni navodí atmosféru, až máte pocit, že takový je téměř většinový postoj, což zaplaťpánbůh není. Každý člověk má nárok na svůj osobní postoj. Organizace však musí ctít vyšší principy. Myslím si, že základním pravidlem je pomáhat. A pokud objevím někoho, kdo systém pomoci zneužije? To není dostatečné k tomu, abych přestal pomáhat. Jako bych v životě nějaké paní pomohl s nákupem, ona mi nepoděkovala a já tím pádem už nikdy nepomohl. Ostatně i náš sociální systém má své ‚zneužívače‘, přesto stát nadále sociální systém provozuje. Myslím si, že i vysloveně slaboduchý člověk vidí, že umírají ukrajinské civilní oběti. Osobně si neumím představit, co musí prožívat děti, které byly válkou zasaženy. To, že pustíme tyto děti zdarma na dopravní hřiště, nás opravdu na našem pohodlí nijak neomezí. Však ta pomoc nebude do konce světa. Jednou se tam ti lidé vrátí, nebo tu holt zůstanou, budou pracovat a vstupy si už budou řádně platit. Ale zatím je na stole teprve půl roku trvající konflikt, nemůžeme opravdu čekat, že tady všichni uprchlíci budou ‚valit‘ za pásem a utrácet u nás vydělané peníze. Mají vážnější problémy.“

* Řízení domu dětí a mládeže očividně není bezproblémové, že?

„Mám pořád hodně práce a docela bych ocenil, kdyby jí už bylo méně. (pousměje se) V současné době nás děsí nová ministerská vyhláška, která upravuje výpočet normativů, zjednodušeně kolik peněz obdržíme na zaplacení zaměstnanců. Výpočty podle předchozí platné úpravy zohledňovaly nejen tábory a kroužky, ale i jednorázové akce, víkendovky, vzdělávací programy, sportovní i předmětové olympiády. Nyní se tato vyhláška ptá pouze na to, kolik dětí máme v kroužcích a kolik v táborech, ostatní ji nezajímá. A ještě k tomu hodlá víc oceňovat pouze tzv. unikátní účastníky, tedy ty, kteří chodí do našich kroužků jen jednou. Sice chápu, co ministerstvo sleduje, ale ze všech možných cest si vybralo tu nejméně šťastnou. Pevně věřím, že to nějak ustojíme, ale je možné, že se nad domy dětí a mládeže stahují mraky. Co se týká podpory města, tam si dlouhodobě nemůžeme stěžovat, snad to tak bude i po zvolení nového vedení města vzešlého z komunálních voleb.“

* Co byste řekl závěrem?

„Ano, mohli. Děti jsou stále stejné. Když se za určitých okolností ocitnou v příjemném prostředí, chtějí si hrát. Ostatně jsem přesvědčen, že tisíce let vývoje nám pár desetiletí s počítači jen tak nezničí. Je samozřejmě náročné děti zaujmout, konkurence podnětů je velká. Ale při správné motivaci z rodinného prostředí a poctivém přístupu profesionálů se přes to přeneseme.“