Když se řekne v Prostějově sport, často se vybaví především kolektivní týmy na profesionální úrovni, ať už je to fotbal, hokej nebo třeba volejbal. Trochu stranou neprávem stojí některé další odvětví jako například atletika. Přitom právě zdejší klub má velice dlouhou a úspěšnou tradici. Navíc se úspěchy neprotíná pouze minulost, ale také současnost. Hodně o tom může povídat Dalibor Ovečka (na snímku), mládežnický trenér a sám bývalý závodník, dnes vedoucí oddílu Atletiky Prostějov. V jeho případě jsme probrali nejen podhloubí královny sportu, ale i téma tělocviku na školách, neboť je současně také učitelem a ředitelem prestižní prostějovské školy.

* Jak vzpomínáte na své atletické začátky? A jak jste se vůbec k atletice dostal?

„Stalo se tak díky výběru do sportovních tříd, které působily na základní škole Sídliště Svobody. Pocházím z Určic, kam přijeli trenéři na nábor. Byl jsem tehdy doporučen ke studiu ve sportovní třídě a tak jsem nastoupil do páté třídy. Tam se rozvíjely mé schopnosti a dovednosti, dostavily se i první sportovní úspěchy. V osmé třídě jsem pak byl poslán jako talentovaný atlet na sportovní gymnázium do Brna, kde jsem pokračoval. Následně jsem vystudoval tělesnou výchovu v Olomouci a vrátil se do Prostějova. To už jsem působil na pozici trenéra a v kategorii dorostu, juniorů i dospělých jsem zároveň startoval za Prostějov. Až přišlo zranění, když urvaná achillovka, ukončila moji kariéru.“

* Jak byla?

„Neříkám, že byla hvězdná, ale slušná. (úsměv) Mám dvě medaile z mistrovství republiky a jako družstvo pod vedením pana Čečmana jsme dosahovali velice pěkných výsledků.“

* Kterým disciplínám jste se věnoval?

„Já byl spíše běžec na střední a dlouhé tratě. Ale docela mi šel i oštěp. Takže jsem kombinoval běh na 400, 800 a 1500 metrů překážek plus k tomu netradičně zmíněný hod oštěpem.

* Zmínil jste legendu pana Čečmana. Co říkáte na to, že i ve svém pokročilejším věku je v oddíle stále aktivní?

„Je to úchvatné. On byl velice úspěšným atletem a své zkušenosti předává dál. Stále s námi spolupracuje, což je skvělé. Má pořád co předávat a co říct. Funguje to ale i obráceně, jemu zase pomáhá přítomnost mladých sportovců, jejich energie. Jak těm lidem roky přibývají, tak žijí život, kdy jim připadne, jak stárnou. A právě elán a soutěživost jej pomáhají udržovat v takové kondici, v jaké je. Starší lidé se samozřejmě zaobírají nemocemi, ale on na to nemá prostor.“ (smích)

* Berete to tak i u sebe, i když jste o více než generaci mladší? Tedy že ještě víc omládnete v obklopení mladých sportovců?

„Ano, také to tak vnímám. Člověk pak žije trochu jiný život. To mládí a elán, ta chuť soutěžit… A vždycky říkám, že bývám víc nervózní při soutěžích, než když jsem sám závodil. (úsměv) Prožívám to kolikrát víc právě až teď v pozici trenéra.“

* Občas se o sportu mluví jako o „Popelce“ opomíjené státem i společností. Vnímáte to tak? Jako tělocvikář a ředitel školy znalý nastavení osnov k tomu máte jistě co říct.

„Za nás můžu říct, že dbáme na tělesnou výchovu pro všechny žáky. Ve sportovních třídách mají děti výhodu, že disponují počtem pět hodin tělesné výchovy týdně. Bylo by dobře, kdyby to mohlo být ve všech třídách. Snažím se o navýšení, ale jsme limitovaní prostory. Usilujeme tedy o vznik běžeckého tunelu, který by nesloužil jen členům atletiky, ale všem našim 740 žákům. Umožnil by navýšit možnost pohybu během celého týdne. I pokud jde o obsah hodin, dbáme na to, aby se děti hýbaly a bavilo je to. Abychom je neznechutili. Nefungují u nás tabulky, že někdo něco musí zaběhnout nebo vyšplhat za nějaký čas. Hledáme moderní cesty, aby děti při opuštění školy měly chuť sportovat. Myslím, že se nám to daří. Jak naznačujete, jsou školy, kde vedení sport nepodporuje. Jsou tam ochotni vyměnit tělocvik za hodinu jiného předmětu. Přistupují k tomu, že je to jen povinnost, co musí proběhnout. Co vím, tak je to i o strachu…“

* Bojí se zranění?

„Ano, mají obavy, aby se dětem nic nestalo a nenastala konfrontace s rodiči. Ti často hledají viníka, proč má dítě zraněné koleno? Proč jej paní učitelka třeba nechala přeskakovat překážku, když bylo riziko odřenin?! Aktuálně Česká školní inspekce chystá velké šetření tělesné zdatnosti školáků. Na základních školách se bude týkat třetích a sedmých ročníků. Je vytvořená sada testů, kterou absolvují všechny děti v republice. A budou z toho dělat závěry. Třicet let se v republice nic takového nedělalo. Jsem tak hodně zvědavý. Věřím v to, že data oproti těm z doby před třiceti lety budou hrozivá. Na druhou stranu doufám, že budeme patřit k lepší části tím, že se pohybu a sportům pravidelně věnujeme.“

* Byla na kondici dětí hodně znát koronavirem vynucená pauza?

„Když to vztáhnu na atlety, co mají navýšený počet hodin, tam to nevidím nějak tragicky. Měli jsme výhodu, že děti chodí k nám do školy. Měli jsme tedy jistotu, že ty, které sport kvůli koronaviru opouštěly, tak se nám vrátily. Jinde měli obavy, že se nevrátí, že si najdou jinou zábavu. My tím propojením se sportovními třídami měli jistotu, že se vrátí. A po návratu, když jsme začínali trénovat, jsme byli potěšeni, že to nebyla taková tragédie. Samozřejmě v technických disciplínách jsme měli manko. Ale co se týká kondice, tam to nebylo tak špatné. Myslím, že děti, které u nás jsou, jsou z rodin, jež je samy vedou ke sportu. Takže nějakou formu pohybu si našly. A bylo to vidět.“

* Měla v tomto směru atletika výhodu proti týmovým sportům?

„Jasně. Při koronavirové pandemii v týmovém sportu to byl problém, je tam sehranost, je potřeba udržovat počet lidí. A pracovat na kondici, to je jediné, co mohli. U nás se tělocvikáři snažili obesílat rodiče, dělali jsme akce, výzvy. Ať už to bylo běhání, chůze, běžkování, kolo. Sport jsme k dětem podsouvali a velká většina to plnila, což je super. Když jsme u koronaviru, vím o oddílech v jiných městech, i u nás, ale v jiných sportech, že se tajně porušovala daná protikoronavirová pravidla. Což se u nás nedělo. Vnitřně to tak mám. Děti nevedeme jen k tomu, aby byly úspěšnými atlety. Ale předáváme i vzkaz, že je potřeba dodržovat pravidla. Jak sportovní, tak v danou chvíli ta vydaná vládou. Vím, že se to tak ale někde nedělo. Chtěli využít, aby měli náskok a tajně se někde schovávali. Doba byla těžká a ne všichni to chápali. My to ale měli nastavené tak, že v tom okamžiku bylo potřeba dodržet i výchovnou část.“

* Jak je důležité propojení sportu a školy při všudypřítomných technologiích? V době, kdy má pomalu každé dítě dotykový telefon nebo tablet...

„Já jsem na svoji pozici šel s tím, že škola je sportovní, a rád bych pokračoval v nastolené tradici a v úspěšné historii. To byla a je pro mě srdeční záležitost. Vidím to i nyní, ať si říká kdo chce, co chce, je to významná součást života člověka. A my na to dbáme, sport propagujeme ne pouze ve sportovních třídách, ale po celé škole. Patří prostě ke zdravému životnímu stylu. Jako škola máme zdravý životní styl i za motto. Hlavně je to smysluplná aktivita pro trávení volného času dětí. Proto chceme, aby sport byl se školou maximálně propojen, aby o tom děti měly povědomí. Příkladem bylo, že jsme se zapojili do akce deset tisíc kroků. Byli jsme taková pilotní škola, která měsíc duben trávila tím, že děti u nás ve škole soutěžily. Zapojujeme se do různých soutěží nejen v atletice, ale i v jiných sportech. A nezapojujeme jen děti ze sportovních tříd. Ostatně máme ve škole spoustu úspěšných sportovců v řadě odvětví, kteří mají sport za svůj a berou jej jako součást svého životního stylu.“

* V jaké situaci je nyní atletika v České republice?

„Momentálně sleduji mistrovství Evropy, které vyvrcholilo v neděli. A ač je to nejpočetnější výprava v historii, tak mě trochu mrzí malá úspěšnost na medailových pozicích. Je možné, že to bude chtít ještě chvíli času, dochází totiž k takové generační výměně. Pokud se jedná o svaz, funguje velmi dobře, má širokou základnu. Za mě je to možná až moc posunuto do přípravkových a předpřípravkových kategorií. Atlet, pokud má v produktivním věku dosahovat nejlepších výsledků, tak začít od tří let, to úplně podle mě nejde. Dřív to tak nebylo. A úspěchy byly skvělé. Teď medailí trošičku ubylo, ale systém je dle mého velmi dobře nastaven. Atletika je mezi svazy, které si dokáží sáhnout na slušné peníze na podporu trenérů i reprezentací. Bez toho to dnes nejde dělat. U mladých a perspektivních je vidět docela dost, úspěchy mládežnických reprezentací tam jsou. Je potřeba doladit, aby to bylo vidět i v seniorské reprezentaci.“

* A jak se aktuálně daří Atletice Prostějov? Jakou má oddíl sezónu?

„Když bych hodnotil letošní rok, tak se nám daří velmi dobře. Jsme posunutí do mládežnických kategorií, tedy přípravky, mladší a starší žáci, to jsou žáci u nás ze Základní školy Jana Železného. Pokud bych vzal k tomu přípravku, tak tam se rozvíjí asi dvě stovky dětí. Spolupracujeme velmi dobře se Sportcentrem, což nám pomáhá. V této kategorii se soutěží v rámci kraje, kde startuje deset oddílů. Zde kluci zvítězili, stali se krajskými přeborníky. Porazili tak Olomouc i další atleticky silná města jako jsou Šumperk, Šternberk, Přerov. Děvčata skončila na druhém místě. Zde odvádí výbornou práci trenéři Pavel Vaňák a Tereza Halířová, kteří se starají o tato družstva. To byl velký úspěch. Ve sportovních třídách je pak zhruba stovka dětí-atletů. V první části proběhl Přebor Olomouckého kraje, nyní nás čekají postupová semifinále na mistrovství Moravy. Pokud se jedná o pořadí, tak mladší žáci a žákyně skončili za Olomoucí druzí. Kluci u starších skončili také druzí a děvčata třetí, když se před ně dostala Olomouc a Šumperk. Ve všech kategoriích, jak soupeříme s olomouckou atletikou, se nám zadařilo. Dokonce se nám je podařilo někde i porazit, což je pro nás velký úspěch. I v jednotlivcích máme úspěšné závodníky. Neříkám, že jsou to desítky, ale vždy se podaří získat či vychovat sportovce startující na mistrovství republiky a získávající medaile. Oddíl reprezentovali například na letní dětské olympiádě v Olomouci. U družstev věříme v postup do zmíněného finále Moravy a Slezska.“

* Co dorost a seniorská kategorie?

„Zde to trochu pokulhává, schází větší a lepší návaznost dorostenecké a dospělé kategorie. Nejúspěšnější dorostenci opouštějící základní školu a většinou končí v Olomouci, případně v Brně nebo v Ostravě. Odchází prostě za lepšími podmínkami. A my jim v tom nebráníme, jejich další rozvoj je pro nás důležitý a vlastně přáním. V našich prostějovských podmínkách, kdy jsme poslední větší okresní město, které nemá odpovídající technické zázemí, jim nemůžeme nabídnout to, co v tom věku potřebují. Dospělá atletika? Tam je to stejná písnička... Když nemáme dorostence, tak přechod k dospělým existovat logicky ani nemůže. Drží se běžecká skupina kolem Broni Khýra a Adama Hurty, kteří jezdí za muže a startují ve druhé lize. Je to ale bez šance na lepší umístění, když nepokryjí všechny disciplíny. Odjede jich šest sedm, ale družstvo může tvořit dvaadvacet závodníků od sprintu přes další disciplíny. Takže startují, není to ale tak, jak jsme byli zvyklí, když jsem sám sportoval. Jel nás plný autobus a pokryli jsme veškerá odvětví. Chybí ale místo standardní, kde bychom se potkávali. Doufáme, že se toho jednou dočkáme.“ (pousměje se)

* Jsou disciplíny, na které se klub obzvlášť specializuje?

„Snažíme se držet tradici překážkářů, k tomu hodně vedeme tréninky. Každý rok se nám šikovní překážkáři nebo překážkářky neurodí, ale nemáme jiné tradiční disciplíny. Spíš si vždycky, jak začínáme s mladšími dětmi, otipujeme, ke kterým odvětvím mají nejlepší vlohy. A k tomu je směřujeme. V některých letech tedy máme lepší vrhače, jindy běžce, pak tyčkaře. Nám se vždycky dařili i výškaři, máme také šikovné oštěpaře. Vybíráme zkrátka, co dětem jde nejlépe. Není to tak, že bychom řekli, že budeme dělat jen oštěp a tlačíme je k tomu. To ne.“

* Sport nabízí čas od času komické nebo překvapivé momenty. Vybaví se vám nějaká taková historka z poslední doby?

„Odjížděli jsme loni na mistrovství republiky se dvěma sprintery, dívkou a chlapcem. Jeli jsme autem do Kolína a byli jsme už daleko za Brnem. A ten sprinter se mě zeptal, jaký dostane dres. Byl zvyklý, že když se jelo na olympiádu, tak se fasovaly dresy. A mě polilo horko, že nebude mít dres a nebude moct startovat. Vrátit se tedy už nebylo možné. Tak jsme dojeli a vyřešili to tak, že si musel půjčit od naší sprinterky dívčí dres a běžel v dívčí podprsence. (směje se) Zase bylo fajn, že si to oblékl a běžel. Jinak by ho na start nepustili.

 

DALIBOR OVEČKA

* narodil se 15. srpna 1975 v Prostějově

* pochází z Určic, kde začal základní školní docházku

* později odešel na základní školu na Sídlišti Svobody a následně na sportovní gymnázium do Brna

* vystudoval Univerzitu Palackého v Olomouci, obory Matematika a Tělesná výchova

* během atletické kariéry získal dvě medaile, bronzovou na MČR v žákovské kategorii na 1500 metrů překážek a v dorostu na 2000 metrů překážek

* později začal jako trenér atletiky v Prostějově

* už při škole začal také učit tělocvik, následně převzal post vedoucího sportovních tříd a učitele na plný úvazek

* v roce 2019 se stal ředitelem ZŠ Jana Železného v Prostějově

* je ženatý, má dvě děti

zajímavost: vedle atletiky má rád badminton, lyžování, turistiku nebo jízdu na koloběžce, jak sám říká, žádný sportu mu není cizí