Ve městě funguje řada kulturních organizací. Kino, muzeum, divadlo. Ale také Kulturní klub Duha. Jeho zaměření je pestré. Stará se o Wolkrův Prostějov, poskytuje výstavní prostory, pořádá akce pro děti a organizuje i prostějovské hody. Zároveň také pomáhá organizovat velké koncerty ve městě. O bohatosti této práce ví své Martina Drmolová (na snímku), produkční, programový a kulturně výchovný pracovník KK DUHA. Zajímalo nás, jak se stalo, že se vlastně celý život věnuje kultuře a v rozhovoru jsme probrali nejen prestižní festival poezie, ale i to, co s sebou přináší práce dramaturga. A nemohlo chybět ani povídání o místním souboru Moje divadlo, kde tato všestranná žena dlouhodobě působí.

* V kulturní branži se pohybujete dlouhodobě. Kdy jste se do ní začala zapojovat?

„O kulturu jsem se začínala zajímat někdy na základní škole. Prvně mě zaujalo divadlo jako takové. Následně jsem šla na gymnázium a tam jsem pokračovala. Chodila jsem na ´zušku´ do LDO, byla jsem členkou ve spolku Historia, se kterým jsem vystupovala ve Slavkově nebo v Čechách pod Kosířem, kde jsme dělali živé historické obrazy. Asi kolem třetího ročníku na gymnáziu mě napadlo, že by mě divadlo zajímalo i do života. Podala jsem si tedy přihlášku na Janáčkovu akademii múzických umění a hned napoprvé jsem byla přijata. A od té doby se v souvislosti s divadlem odvíjela i má budoucnost.“

* Věnovala jste se divadlu i kariéře současně?

„Pokud se týká studia na vysoké škole, tak jsme účinkovali v profesionálních divadlech i ve filmech, ale vždy jsme měli jen čurdu. A vzhledem k tomu, že jsem se ještě na vysoké škole vdala a manžel měl práci zde v Prostějově, tak jsem věděla, že se budu po absolutoriu vracet sem. A ve městě není žádný profesionální soubor, kde jsem mohla účinkovat. A tím byla dána má kariéra. Tedy to, že do divadla coby profesionál směřovat nebudu.“

* V Prostějově jste se začala angažovat v Duze jako produkční a dramaturg. Vzpomenete na své začátky?

„Duha tehdy ještě byla příspěvková organizace. Do důchodu odcházela Jana Hrušková a Alice Gregušová, která byla ředitelkou Duhy, mě oslovila, zda bych na uvolněné místo nenastoupila. Docházela jsme tedy na zaučování, protože práce, kterou jsem měla vykonávat a vykonávám dodnes, není zcela jednolitá. Zabývá se totiž širokým spektrem akcí. Musela jsem se naučit, jak vytvářet program na Wolkrův Prostějov, jakým způsobem se zařizuje vítání občánků, Duhová kulička a podobně. Od ledna 2008 jsem pak nastoupila do Duhy jako samostatný pracovník a od té doby jsem zde. První rok jsem se rozkoukávala, procházela jsem všemi akcemi, které spadaly pode mě. Musela jsem si na vlastní kůži vyzkoušet a zjistit, jak co udělat. Ale nebylo to tak, že bych byla dokonalá a všechno mi hned šlo. Třeba u Wolkrova Prostějova, kdy jsem měla tvořit sama program, jsem byla naprosto bezradná, i když jsem měla, jak se lidově říká, kuchařku se všemi ingrediencemi. Až jsem si vším prošla, tak jsem začala objevovat skuliny a v té době jsem vymyslela Prostějovské léto nebo Prostějovskou zimu.

* Říkáte, že jste zpočátku potřebovala tahák a pomoc. Bylo tedy místo či situace, kdy jste byla takříkajíc bezradná?

„Jak jsem říkala, podobný pocit jsem zažívala s mým prvním ročníkem Wolkrova Prostějova. Představte si, že si z Prahy přivezete čtyři šanony s přihláškami recitátorů a divadel poezie, kteří prošli krajskými koly a dostali se do kola celostátního. A teď z těch čtyřech šanonů poskládejte program na pět dní, a to tak, aby se to časově nekrylo, aby měla porota dostatek času, aby, aby aby… Bezradně jsem nad tím seděla, potom jsem zvedla telefon, zavolala Janě Hruškové, která mi prakticky ukázala, kde začít, což mě nakoplo. A pak už to šlo. Ostatní akce, což byla například divadla, ta mi šla v pohodě. Tam jsem měla dokonce plusové body, protože jsem ze studií znala lidi z této branže.“ (úsměv)

* Když jsme nakousli Wolkrův Prostějov, jak moc se festival za uplynulé roky posunul?

„U této akce mě mrzí, že Prostějované asi mají stále představu, že recitátoři jsou děti v bílých košilkách, co předříkávají básně. Takže je ani nenapadne se jít podívat. A přitom, ač se nejedná o klasické divadlo, by zjistili, že se mohou nejen pobavit, ale i poplakat. (pousměje se) Nerecitují se prostě jen klasické básně, nyní převládá próza, povídky a tak. Co se týká divadel poezie, tak tento žánr je zvláštní i pro mě. Stále mu přicházím na chuť. Když jsem ale nastoupila do Duhy, tak Wolkrův Prostějov byl bez neformální části, což jsou večerní koncerty. Ty jsem vymyslela, abych natáhla Prostějovany do dění. Tehdy se to podařilo, protože bylo hodně studentských kapel, na které se chodili dívat rodiče, kamarádi, spolužáci a další. Teď ale mám pocit, že studentských kapel ubylo. Tak se snažíme nalákat Prostějovany na známější kapely, ale začíná to být čím dál větší problém.“

* Kam by mohl tedy festival poezie směřovat? A co očekávat od budoucnosti?

„To je zapeklitá věc. Ono je jasně dané, o čem to je. Dostaneme devadesát recitátorů z kraje, kteří postoupili do celostátního kola. K tomu určitý počet divadel, která se do celostátního kola také probojovala. Takže ‚gró‘ je dané. Můžete přidat zahájení, neformální program či semináře a víc věcí se do harmonogramu časově nevejde. Už teď, co se týká času, jsme na hranici. A nejen času. Po koronavirové pauze se letošního Wolkrova Prostějova zúčastnilo největší množství účinkujících. A kapacita ubytování v Prostějově bohužel nestačila. Sháněli jsme opravdu všechny možné penzionky, abychom vůbec měli kam účinkující umístit. Takže se přiznám, že nyní nevím, kam dál ´Wolkrák´ směřovat či posunovat...“

* Přesuňme se k Mému divadlu. Jak hodnotíte aktuální situaci?

„Moje divadlo je poloprofesionální uskupení. Já říkám, že je poloprofesionální a není amatérské, protože nejen já jsem studovala na umělecké škole. Hodně s námi zamával koronavirus, protože jsme se nemohli potkávat.  Nicméně proběhla derniéra představení Klíč pro dva, ale i premiéra představení Sex na vlnách, které jsme odehráli i v rámci MEDartu. Toto představení plánujeme hrát i nadále. Mezitím manžel, který je v našem divadle režisérem, již přemýšlí o další hře. Než ale vybere nějakou hru, dlouho nad tím přemýšlí. Je nejen důležité, aby hra byla zajímavá či vtipná pro diváky, ale je důležité uspokojit i nás herce, protože všichni si chceme zahrát. Takže hledá hry pro určitý počet lidí. Největší práce je tedy na režisérovi. My už jsme pak jen ti herci naplňující jeho představu. Takže teď máme Sex na vlnách a vzhledem k tomu, že jsem manželovi sháněla scénář nové hry, tak vím, že by se něco nového mohlo narodit.“ (úsměv)

* Herci si občas dělají legraci ze svých kolegů během hry. I u vás to tak občas je?

„No, když je premiéra, tak jsme rádi, že ji dobře profesně odehrajeme. Tam určitě ne. Ale třeba na derniéře Klíče pro dva, tam se takové malé věci udály. Zase jsme ale nechtěli, aby to narušilo celou hru a aby se divák v ní neztratil. Je to přece jen konverzační komedie. Takže ano, něco proběhlo, ale moc často to neděláme. Jsme spíše rádi, že hru dobře profesně odehrajeme.“

* Jsou nějaké kulturní akce nebo počiny, jež vás během posledních let v Prostějově nejvíce zaujaly a oslovily?

„Jejda... Já se totiž přiznám, že vzhledem k tomu, že kultury mám přes pracovní den hodně, tak ve svém volném čase jsem už kulturní barbar a musí mi opravdu něco hodně padnout do oka. Co mám velmi ráda, tak jsou představení Aplausu. A kdo mě tedy nesmírně překvapil, tak to je Moravské divadlo Olomouc, konkrétně činohra. Protože ti pro mě jsou lepší než nějací Pražáci. Jsou fakt skvělí.“

* O Prostějově se občas mluví jako o „Městě sportu“. Hodil by se mu i přídomek „Město kultury“? A není škoda, že se mu tak neříká?

„To škoda bezesporu je. Protože jak sleduji akce v jiných městech v okolí Prostějova, tak to, co má Prostějov a na co jsou zdejší občané zvyklí, to v jiných městech nemají. Mám možnost hovořit s lidmi třeba z Přerova, z Olomouce či z jiných měst, kteří k nám jezdí na Prostějovské léto, a jsou z programu uneseni, někdy i zmiňují, že si někteří Prostějované přestávají vážit toho, co jim kultura zde nabízí. Mrzí mě, že toto všechno lidé berou jako samozřejmost. A přitom program mají opravdu nabitý, navíc k němu mají i volný přístup. V jiných městech se za to platí! Mohou si vybírat různé žánry. Otevřelo se nádvoří zámku, kde mohou probíhat koncerty alternativní hudby. A není to jen o koncertech, ale také o divadle. Z těchto všech důvodů si myslím, že je škoda, že se o Prostějově nemluví také jako o městě kultury. Fakt by si to totiž zasloužil.“

 

MARTINA DRMOLOVÁ

* narodila se 13. srpna 1977 v Olomouci

* produkční, programový a kulturně výchovný pracovník Kulturního klubu DUHA Prostějov

* vystudovala Janáčkovu akademii múzických umění v Brně

* užívá titul MgA.

* vyučovala na ZUŠ v Plumlově a ZŠ na Husově náměstí v Prostějově

* v roce 2008 se stala produkční a dramaturgem v KK Duha

* je vdaná, má dvě děti – dvojčata

* jak sama o sobě říká, má ráda lidi, život, svoji práci, zábavu a vůbec Prostějov

zajímavost: ve volném čase je kulturní barbar, který se snaží mít od práce určitý odstup