Dříve to bývala běžná věc. Řemeslo se v rodinách dědilo z generace na generaci a potomek obvykle pokračoval ve šlépějích, které před ním prošlapali jeho otec či děd. Dnes už je situace poněkud jiná, životní styl i profese se rychle mění, přesto stále existují výjimky. Na práci svých rodičů se úspěšně daří navazovat nyní devětatřicetiletému Ivanu Čižmářovi (na snímku), jehož maminka i tatínek propadli archeologii. On sám si pak vzal za manželku svoji spolužačku z vysoké školy. Letos v létě se oba naplno pustili do výzkumu u Němčic nad Hanou, kde bylo na přelomu tisíciletí objeveno velké mocenské centrum dávných Keltů, kteří se pro celou rodinu stali osudem. A to už byl opravdu dobrý důvod pro tento obsáhlý rozhovor,  

 

* Jak moc vlastně musí věci zestárnout, aby se z nich stal předmět zájmu archeologie?

„Archeologie se obecně zabývá předměty, které už neslouží svému účelu. Nikdo však nebude řešit například nějaký hrneček, který máte doma po babičce. Archeology zajímají předměty, které se staly součástí historie. Z moderních dějin se zkoumají například pozůstatky po koncentračních táborech z II. světové války, průzkum ruského ležení, architektura zaniklých továren a tak dále postupně proti proudu času. Stále platí, že jedním z nejčastějších období, kterými se zabývají, je pravěk, konkrétně třeba starší doba kamenná datovaná do doby před více než osmi tisíci lety.“

* Říká se, že dnešní doba se rychle mění, a věci i události tak stárnou čím dál rychleji. Je tomu skutečně tak? 

„Dnešní doba je specifická asi tím, že mnoho lidí má spoustu nejrůznějších zážitků, což nikdy v historii nebylo. Pokud nebyla zrovna válka, tak býval život poměrně stereotypní, chudší na silné a zlomové zážitky. Lidé byli upnutí na své domy a drtivá většina z nich rozhodně necestovala tolik, jako je tomu v současnosti. Navíc umírali dříve. Z toho všeho se nám může zdát, že čas plynul pomaleji. Jak to však vnímali konkrétní lidé, to už se dá dnes těžko říci.“

* Kdybyste si mohl vybrat vy osobně: žil byste raději v době, kdy se vše překotně mění, nebo spíše v období, kdy panoval setrvalejší „status quo“? 

„Osobně jsem rád, pokud věci zůstávají tak, jak byly. Přestože se dokáži přizpůsobit současnosti, musím se přiznat, že už ve svém věku pociťuji jisté obavy, kam se vyvinou moderní technologie a jestli i nadále budu schopen jít s dobou. Faktem totiž je, že technický pokrok se v poslední době neuvěřitelným způsobem zrychlil a přizpůsobit se změnám je stále náročnější.“

* Předpokládám, že vás samotného přivedl k archeologii tatínek. Vzpomínáte si na první moment, kdy jste zjistil, že to, co v práci dělá, má co do činění s vědou zvanou archeologie?

„Takový moment v dětství úplně nemám. Můj táta byl skutečně archeolog, stejně jako maminka, která stále pracuje v Moravském zemském muzeu. Archeologie mě od dětství obklopovala, bral jsem ji jako přirozenou součást života. Místo písku jsem si tak hrál na hromadě hlíny z výkopů na Starém Hradisku. Místo moře jsme o prázdninách jezdili na výzkumy, třeba na houby se chodilo tam, kde byly zároveň nějaké staré mohyly. Přesto mě rodiče rozhodně do ničeho netlačili, nikdy moc neřešili, čím budu, až dostuduji.“

* Jednalo se pro vás o jednoznačnou volbu, nebo jste se původně chtěl stát něčím jiným?

„Prošel jsem si postupně obdobím, kdy jsem chtěl být popelář či řidičem šaliny. (úsměv) Později jsem uvažoval o tom, že bych mohl učit přírodopis. Bavila mě i hudba, hraji na kytaru a uvažoval jsem i o konzervatoři. Po gymplu jsem ovšem nebyl pevně rozhodnut, na jakou vysokou školu půjdu. Tehdy mě právě táta trošku pošťouchl, abych zkusil archeologii, jestli mě to chytne. Takže v tomto mě skutečně maličko nasměroval.“

* Oba vaši rodiče deset let pracovali na výzkumu slavného oppida na Starém Hradisku u Malého Hradiska. Jezdil jste tam s nimi?

„Průzkumy Starého Hradiska se rozjely naplno ve stejném roce, kdy jsem se narodil. Rodiče tam jezdili následujících deset let až do roku 1993. Fungovala tam archeologická základna, kde jsme měli zázemí a přes léto tam probíhal výzkum. Naše rodina pochází z Brna a na Drahanské vrchovině jsme pravidelně trávili prázdniny, na sezónu jsme se tam fakticky přestěhovali. Dokonce jsem chvíli chodil v Malém Hradisku do školky.“

* Byl to právě váš otec, kdo v závěru své profesní kariéry objevil ještě větší keltské centrum u Němčic nad Hanou. Tam jste na jeho práci navázal. Podařilo se na tomto místě již objevit něco, co by i jeho samého překvapilo?

„Sídliště u Němčic kolem roku 2000 objevili dva amatérští archeologové, kteří do prostějovského muzea přinesli své nálezy. Jelikož se jednalo o Kelty, začal se o to zajímat právě můj tatínek. Pak už se vše rychle rozběhlo, během dvou let bylo potvrzeno, že toto keltské sídliště bylo opravdu rozsáhlé, a od roku 2003 tam probíhal systematický archeologický průzkum. Tomu se otec věnoval až do roku 2012, kdy předčasně zemřel. O čtyři roky později jsem na jeho práci navázal. Asi by ho překvapilo, kolik se toho na tomto nalezišti posbíralo ještě po jeho smrti. On sám si myslel, že prosté sběry už tu nebudou mít valného významu. Toto hodně umožnily nové technologie detektorů kovů nalézající i ty nejmenší předměty.“

* U Němčic nad Hanou bylo možné objevit velké množství zlatých mincí z doby Keltů. Stává se, že lidé hledající s detektorem kovů něco takového objeví a následně to předají do muzea?

„V tomto ohledu byla lokalita opravdovým fenoménem. Svého času se jednalo o skutečnou mekku všech lidí hledajících staré mince s detektory kovu. Každý tu chtěl pátrat a když měl štěstí a našel tu správnou zlatou minci, tak si mohl vydělat i stovky tisíc korun a nechodit třeba půl roku do práce. Těch nálezů menších i větších zlatých a stříbrných mincí tu bylo opravdu hodně. Ale že by mince někdo donesl do muzea, tak to se až na skutečné výjimky nedělo. Od roku 2003 se však jednalo o nelegální činnost, museli jsme spolupracovat i s Policií ČR. Přesto se dá odhadnout, že mizely mince v hodnotě řádově milionů korun.“ 

* Myslíte si, že se v budoucnu může z naleziště u Němčic nad Hanou stát takový fenomén jako z toho na Drahanské vrchovině?

„Od roku 2009 byla lokalita prohlášena za kulturní památku. Co se týče počtu nálezů, tak určitě může Starému Hradisku konkurovat. Její velkou nevýhodou je, že tam nejsou viditelné žádné opevnění a valy jako na Starém Hradisku. Fakticky se stále jedná o pole. To už je otázka do budoucna, aby se tam místo kukuřice a pšenice objevily třeba nějaké cesty, aleje a informační tabule.“

* Co se s mincemi a dalšími nálezy děje dál?

„Vše se sbalí a v muzeu se to musí ošetřit, zaevidovat a následně to putuje do inventáře, kde to podléhá zvláštní péči. O nálezech se rovněž píší odborné publikace. Některé z nich se pak stanou součástí stálé expozice brněnského Moravského zemského muzea. Z něj pak mohou být zapůjčovány na jednotlivé výstavy. Například v prostějovském muzeu se v roce 2016 konala velká výstava nazvaná Život na jantarové stezce v době Keltů, která se věnovala jak opiddu na Starém Hradisku, tak osadě v Němčicích nad Hanou.“

* Kdy se lidé budou moci více dozvědět o vašich posledních nálezech?

„Přednáška by měla proběhnout přímo v Němčicích nad Hanou někdy v říjnu. Vše domlouvá moje manželka, která se rovněž na průzkumech coby archeoložka podílela. Přesný termín však stále nebyl stanoven. Co se týče další výstavy třeba v prostějovském muzeu, tak zatím se o ničem nejedná.“

* Vy sám se v práci zaměřujete právě na období Keltů nebo i na jiné historické epochy?

„V rámci své profese provádím nejčastěji záchranné archeologické výzkumy, kdy člověk nemá příliš možností výběru a zkoumá to, co se právě namane. Pravdou je, že období Keltů patří k mým oblíbeným. Abych se mu však mohl naplno věnovat, musím nejprve připravit žádost o grant. Teprve pokud je schválena, pak se mi uvolní prostor a mohu se tím více zabývat.“

* Je něco, co bychom se právě od Keltů mohli učit i dnes?

„Těžko říct. Určitě je pravdou, že právě díky technologickému pokroku není dnešní člověk schopný holýma rukama zvládat to, co většina lidí ještě třeba před dvěma sty lety považovala za přirozenou součást svého života, bez které by nebyla schopna přežít. Vlastně nás to už ani nezajímá. Jedná se například o věci týkající se zemědělství. Spoustu kdysi běžně využívaných nástrojů bychom dnes už použít neuměli. Kdybychom se tedy ocitli v období Keltů, byli bychom stejně bezradní, ne-li bezradnější jako v případě, že by stroj času nějakého Kelta přenesl do současnosti.“

* Napadne vás něco, co funguje úplně stejně jako za jejich dob? 

„O životě Keltů máme pouze kusé informace a často jsme odkázání pouze na písemné zdroje římských historiků, kteří o nich psali. Tak víme například to, že Keltové měli velkou zálibu ve víně nebo že dělali vynikající slaninu, kterou od nich Římané nakupovali. Jejich skutečnou doménou však byl obchod. Byli to první lidé na našem území, kteří začali platit penězi. Jednalo se právě o zlaté a stříbrné mince, které si sami razili. Zajímavé je, že tyto peníze, stejně jako je tomu dnes, podléhaly inflaci. To se odráží v tom, že starší zlaté statéry obsahovaly více zlata než ty později vytvořené. Tím pochopitelně přicházely i o svoji hodnotu.“

* Nabízí se i vztah k náboženství či elitám. V této souvislosti se hodně hovoří o tzv. druidech, kteří měli být zároveň kněží, věštci, soudci, básníci i léčitelé. Zajímalo by mě, zda lze zjistit, jestli byli na svoji dobu spíše bohatí, jak se na podobnou elitu sluší, nebo žili naopak asketickým životem?

„Druidové spolu s kmenovými vůdci byli velmi vážené osoby, které například vedly vyjednávání při nejrůznějších konfliktech.  To, jakým způsobem žili, však není úplně jasné. Napovědět by nám mohl charakter jejich hrobu, jenže ten se špatně identifikuje. Podle bohaté výbavy poznáme kmenového vůdce, podle zbraní válečníka, podle nástrojů řemeslníka či zemědělce.“

* Určitou konstantou je nepochybně ideál ženské krásy. Jak známo, i ten se v historických epochách měnil. Dá se říct, jak vypadala „keltská miss“?

„Keltské ženy nepochybně byly velké parádnice. Pokud si to mohly dovolit, tak rády nosily šperky, náramky či honosné opasky. O tom svědčí i nálezy v hrobech. Oblíbené byly šperky i ze skla či doplněné o jantar. Otázkou zůstává, zda tohle vše dostávaly jen tak, nebo třeba při nějakých příležitostech, jako byly třeba svatba či narození dítěte.“

* Jak jste se sám zmínil, i vaše manželka působí v oboru archeologie. Kdy a jak jste se seznámili?  

„Bylo to na vysoké škole během školní praxe v Těšeticích. Žena stejně jako maminka pracuje pro Moravské zemské muzeum. Na rozdíl ode mě nepochází z rodiny, kde by se někdo archeologii systematicky věnoval.“

* Společně máte tři děti. Myslíte, že i ony budou minimálně brigádničit přes léto na výkopech?

„Tohle je asi nemine. Samozřejmě, že kromě toho s nimi občas chodíme po památkách. Jinak je však do ničeho netlačíme, bude záležet jen na nich, v čem se vzhlédnout a čemu se budou chtít věnovat.“

* Pokud by se i ony vydaly na tuto dráhu, měl byste z toho radost?

„Bránit jim v tom nebudeme. Podmínkou ovšem je, že je to musí bavit. Pokud archeologie člověka baví, tak je to hezká práce i koníček v jednom. Jestliže by se alespoň jedno vydalo touto cestou, tak mě to asi potěší. Doma máme velkou knihovnu, jednou také budu v důchodu a budu mít spoustu věcí nedořešených. Pak budu jen rád, pokud je po mně třeba převezme někdo blízký.“

* Co vy sám v rámci profese plánujete pro nadcházející roky?

„V tuto chvíli jsme zhruba uprostřed projektu týkajícího se Němčic nad Hanou. Ten bude pokračovat minimálně další dva roky. Rád bych se mu intenzivně věnoval, a kromě záchranných výzkumů na nic víc asi už čas mít nebudu. Možná bych se jednou chtěl ještě intenzivněji věnovat oppidu Staré Hradisko. Ale to se teprve uvidí.“

 

IVAN ČIŽMÁŘ 

* narodil se 20. června 1983 v Brně

* v letech 1990 až 1999 navštěvoval ZŠ Bakalovo nábřeží v Brně, poté přešel na Moravské gymnázium v Brně, kde maturoval v roce 2003

* následně byl přijat na Filosofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně na obor archeologie, který absolvoval v roce 2008

* od roku 2008 doposud je zaměstnancem Ústavu archeologické a památkové péče v Brně 

* je ženatý, s manželkou Hanou, která je rovněž archeoložka, vychovávají tři děti – Daniela (3), Ivanu (11) a Veroniku (13)

* mezi jeho hlavní záliby kromě archeologie a výletů s rodinou patří také hra na hudební nástroje. Kromě kytary ovládá hru na violoncello

* kromě Němčic nad Hanou na Prostějovsku působil i na Starém Hradisku, kde prováděl povrchový průzkum

zajímavost: ve své práci navazuje na odkaz svého tatínka Miloše Čižmáře, který působil jako dlouholetý ředitel Ústavu archeologické a památkové péče v Brně a v letech 1983 až 1993 se věnoval výzkumu oppida Staré Hradisko u Malého Hradiska, od roku 2003 se pak věnoval výzkumu centra v Němčicích nad Hanou, aby za svého života publikoval