V Chcete zpestřit rodinnou či firemní událost? Pozvěte si kouzelníka! To si běžně říkala i řada pořadatelů kulturních podniků či večírků, výjimkou nejsou žádosti svatebčanů. Na těchto akcích pod uměleckým jménem Tomasiano často vystupuje i Tomáš Juřík (na snímku). Mladý muž žijící ve Vrbátkách začal s kouzly před více než deseti lety jako amatér. Tvrdě trénoval, rozšiřoval svůj repertoár a jeho jméno postupně stoupalo v povědomí veřejnosti. Později opustil své zaměstnání strojního inženýra a stal se kouzelníkem profesionálem. Upozornil na sebe například i v televizní soutěži Česko Slovensko má talent, kde se probojoval až do finále. Jak Tomasiano prozradil, kouzelník, pokud chce mít stále široké publikum, musí obměňovat svůj program a přicházet s novými věcmi. „Kouzla má zkrátka rád každý nehledě na věk, vzdělání či národnost,“ usmívá se.

* Jak jste začal s kouzlením?

„Já jsem v tomhle trochu jiný než většina kouzelníků. Začal jsem kouzlit až v dospělosti, což je celkem netypické. Většina z nás začíná kolem desátého roku. Ukazuje se to i na tom, že mi děti právě v tomto věku píšou, že by chtěly pomoct a já se je snažím nasměrovat. Já jsem však začal až někdy kolem dvaceti, takže kouzlím něco přes deset let. Nicméně kouzla se mi líbí odjakživa, to je pravda. Ale že bych si v deseti, ve dvanácti vzal balíček karet a začal kouzlit, to ne.“

* Co vás vůbec přimělo začít?

„Vždy jsem byl takový hračička. Líbil se mi například McGiver, vychytávky Jamese Bonda a různé technologické vynálezy ze sci-fi filmů. Jako asi každý jsem pak v televizi s úžasem sledoval představení Davida Copperfielda, která běžela u nás v devadesátkách. Vždyť to byly zázraky! Odjakživa se mi kouzla líbila, akorát jsem potřeboval impuls k tomu, abych sám začal. To se stalo, když jsem viděl jiného kouzelníka na živo, který předváděl karetní kouzla. Ještě ten den jsem si koupil balíček karet, půjčil si kouzelnickou knížku a vzpomínám si, že už druhý den jsem v tom ležel dvanáct hodin. Od té doby denně trénuji.“

* Jaké bylo vaše první publikum?

„Jako skoro u každého rodina a přátelé. Kouzlil jsem pro prarodiče, kamarády a pro všechny v mém okolí. Skoro jsem je s tím až otravoval. Když jsem začínal a chodil k tomu do zaměstnání, tak jsem kolegům v kancelářích ukazoval, že mám zase něco nového. Dneska to mám ale právě naopak. Když se setkám s přáteli a rodinou, raději si povídám o jejich životě, co je nového a tak podobně. Protože kouzel si užiji dost doma při trénování, natáčení videí na sociální sítě či na živých vystoupeních. Běžně se tak celý můj den točí právě kolem kouzel. Stejně to tak ale často dopadne. Jsem třeba k někomu pozvaný na oslavu a jako správný kouzelník mám vždy balíček karet u sebe, tak když je zájem, něco předvedu.“ (úsměv)

* Říkáte, že jste začal s kartami. Co přišlo potom?

„První rok jsem kouzlil téměř jen s kartami. Později jsem toho ale chtěl zkusit víc, tak jsem se začal učit různá parketová kouzla jako třeba kouzla s provazem, mentalismus a čtení mysli. V průběhu let jsem se propracoval i k velkým jevištním iluzím, jako například objevování a zmizení lidí, levitace divačky a podobně. Takže už dělám i velká show pro dvě tisícovky diváků, ale začátky byly mnohem skromnější. Jezdil jsem po menších akcích, hlavně to byly rodinné oslavy a svatby, kde jsem získával cenné zkušenosti. Mně se to líbilo hned od začátku, protože jsem věděl, že než se z člověka stane profesionál, měl by nabrat hodně zkušeností a praxi. I když jsem věděl, že vystoupení ze začátku nebylo dokonalé, hlavně mluvený projev, myslím si, že kouzla byla vždycky dobrá. Byl jsem rád, že jsem mohl vystoupit, dělat lidem radost plus za to dostat nějakou tu korunu. Zkušenost je totiž nepřenositelná a profesionálem se doma nestanete. Během vystoupení jsem rozdával vizitky a vznikla síť lidí, kteří mi doteď volají pravidelně. Dnes už mám hodně zkušeností s různým publikem: se zahraničním, dětským, dospělým, se senior, svá kouzla jsem dělal i pro nevidomé či neslyšící.“

* Jaké bylo vaše vůbec první placené vystoupení?

„To si pamatuji. Byla to narozeninová oslava v olomoucké restauraci U Rytíře, na které bylo asi patnáct nebo dvacet lidí. Měli takové zákoutí v rohu, kde byly asi tři stoly. Restaurace byla otevřená pro veřejnost a všichni okolo na mě koukali. Bylo to vtipné, protože po chvíli všichni ztichli, dívali se na mě, tleskali a nakonec chtěli i vizitky. Vystoupení mělo navíc trvat dvacet minut a byl jsem tam hodinu. (smích) Snažil jsem se hodně, chtěl jsem odvést maximum.“

* Říká se, že kouzelník musí mít nejen šikovné prsty, ale musí být také showman. Měl jste to v sobě nebo jste se musel v tomhle trochu přiučit?

„Něco už musí být ve člověku. Není to o vzhledu. Je to jakýsi X-faktor, který se nedá popsat. Buď to tam je, nebo není. Sám jsem měl různá období, kdy jsem se hledal. Hledal jsem svou hereckou postavu, jakým způsobem se budu prezentovat. Jednu dobu jsem se například snažil být vtipný. Tvář komika mi ale úplně nebyla shůry dána, takže humor moc nezapojuji. (smích) I když samozřejmě mám odzkoušené vtipné gagy, u nichž vím, že vždycky zaberou. Spíš to ale beru vážnou formou, nezesměšňuji kouzelnické umění, ale jsem vážný kouzelník a nestydím se za to. Samozřejmě nikoho nepřesvědčuji, že mám nadpřirozené schopnosti, to snad ani v jednadvacátém století není možné.“

* To byste se možná divil, čemu jsou lidé schopní věřit...

„No to už ale nejsou kouzelníci, ale spíše nějaká média, léčitelé a podobně. (směje se) Jsem na to až alergický, když na vystoupení slyším třeba: ‚Já jsem byla tam a tam, já tomu věřím…‘. Tak je mi to proti srsti. Osobně se snažím působit jako seriózní kouzelník. Což je o to těžší v tom, že lidé pak po vás více jdou. Ale na druhou stranu, když je přesvědčíte tím, co jim ukážete, tak vás o to více ocení. A to je moje filozofie. Prostě nedělám vtípky, nezesměšňuji kouzla, beru je vážně. Diváci pak o to víc ocení šikovnost prstů a tak dále. Vědí, že kouzla a čáry neexistují, a já jim to nevnucuji. Když mě ale pozvou na hodinu jako kouzelníka, tak já do ní dám všechno. A snažím se diváky přesvědčit, že to, co předvádím, je velice blízké reálnému kouzlu.“

* Na svých stránkách píšete, že jezdíte s kouzly po Evropské unii. Mimo ni ne?

„Ne, je to jednoduché, mám tady v Čechách a na Slovensku dost vystoupení. Opakovaně vyjíždím i do okolních států, jako jsou Švýcarko, Rakousko, Polsko. Práce je dost, takže necítím potřebu vyjíždět někam dál. Navíc mě tím pádem netrápí jazyková bariéra. Mluvím dobře anglicky, ale například německy vůbec. Proč bych tedy vystupoval v Německu? A snažím se vystupovat tak, abych se vždycky vrátil domů, protože mám rodinu a malé děti. Nedokázal bych si představit být třeba na půlročním turné po Asii.“

* Jak to funguje s domlouváním programu, klient zavolá a řekne jasně, co od toho čeká?

„Domlouváme se, kolik tam bude lidí, co to je za akci a já navrhnu několik alternativ vystoupení v různých cenových rozptylech. A klient si vybere buď podle rozpočtu, nebo podle toho, co se jim líbí. Posílám i videoukázku, aby se mohli poradit jako rodina nebo vedení firmy. Občas se dělají kouzla na zakázku. Tam je složitější proces, kdy má klient nějakou představu, nejdou ale zase dělat zázraky. Takže se musíme potkat někde uprostřed. Tohle už se řeší po e-mailu nebo telefonu. V plánu je jedno atypické vystoupení, pokud se uskuteční, bude asi to největší, co jsem kdy měl.“

* Můžete prozradit, o co půjde?

„Megaakce pro jednu velmi známou společnost v Česku, pozvaná byla i kapela U2. Pokud to vyjde, tak bych z toho rád udělal záznam a poskytl ho potom fanouškům.“

* Vystupujete na svatbách, různých oslavách i dalších akcích. Zažil jste i nějaké netypické zážitky?

„Samozřejmě. Vystupoval jsem ku příkladu u bazénu v aquaparku v Brně, v kožené bundě a ve čtyřicetistupňovém horku. (smích) Pak také v galerii, v muzeu, měl jsem program pro neslyšící. Dokonce jednou i pro nevidomého a také pro mentálně handicapované lidi. Myslím si, že jsem poměrně empatický člověk. Bylo to skvělé. Bylo jich tam asi padesát, s pozorností vydrželi hodinu. A po vystoupení ke mně chodili a objímali mě. Dřív jsem měl hodně představení pro malé děti. Vím, jak se na ně musí. A nedělá mi problém zajet do domova seniorů, kde je potřeba s nimi pracovat, aby porozuměli, aby to bylo pomalejší, že některé výrazy nemám používat, abych je neuváděl do rozpaků. Prostě různé publikum, různý přístup.“

* Současná situace ale nejspíš není pro profesionální kouzelníky příznivá...

„No to určitě. Už od března jsme mimo provoz. Tam ale není rozdíl mezi umělci, všichni to máme stejné. Teď se skoro nevystupuje. Je to tedy pro mě taková smutná doba. Nedá se nic dělat.“

* Trénovat jste ale určitě nepřestal. Kolik času kouzlení věnujete?

„Trénuji samozřejmě každý den. Učím se nové věci, nová kouzla a snažím se taky dohánět takové to, na co normálně není čas. Určitě ne v prosinci, kdy jsem každoročně jezdil skoro každý den někam vystupovat. Takže jsem si udělal pořádek v rekvizitách, oprášil jsem některá stará kouzla, pak také nová, která jsem zatím neměl čas zapracovat. Pořád je co dělat. Taky se zdokonaluji v angličtině, potřebuji ji, protože často vystupuji pro zahraniční klientelu. Věnuji se také rodině.“

* Dá se tedy i na této smutné době najít něco pozitivního?

„Co se týče profesního života, tak tam to teď pozitivní není. Soucítím se všemi, kteří prožívají stejné problémy i v dalších odvětvích. Zatím jsem ale stále nastavený tak, že to jednou skončí a ‚svět‘ bude zase v pořádku. Proto nepolevuji a chci být připravený, abych mohl kdykoliv začít vystupovat a být zase o trošku lepší, než jsem byl předtím. Přece jen to má i svou kladnou stránku, mohu trávit čas s rodinou před Vánocemi, což je letos vůbec poprvé.“

* Co si vůbec k Vánocům může přát takový kouzelník?

(smích) „Já si hlavně přeji, aby všichni v mém okolí a má rodina byli zdraví. Dále abych mohl co nejdříve jezdit na vystoupení a jít mezi lidi. Protože kouzla jsou hlavně o tom, že se předvádí naživo. Já samozřejmě točím videa na internet, nicméně kouzla představují formu umění, která se předvádí bezprostředně divákům v daný okamžik na daném místě a diváci jsou toho přímo (moji asistenti) i nepřímo (diváci v publiku) součástí fyzicky, nikoliv na dálku. Kouzla jsou o emocích a zážitcích. Těžko je získáte s monitorem nebo televizí. Fyzický kontakt s divákem je přitom strašně důležitý.“

* A když přistoupíme k materiálním dárkům, je tam nějaké kouzelnické přání?

„To úplně ne, ale potěšilo mě, když jsme psali s dětmi ‚Ježíškovi‘, syn si napsal, že by chtěl nějaké nové rekvizity a kouzla. Pár jsem mu už věnoval, která jsem měl z doby, kdy jsem začínal já. A moc se mu to líbilo. To mě zahřálo u srdce, že má sám od sebe o kouzlení zájem. Samozřejmě jsem mu připravil našlapaný kufřík plný magie. Měl velkou radost.“ (úsměv)

* Na závěr se ještě vrátím ke koronaviru. Co takhle vynalézt kouzlo, nebo aspoň iluzi, jak se ho zbavit?

„No, to by bylo fajn... Pár lidí mi takhle už psalo na sociálních sítích, určitě taky s nadsázkou. Každopádně dělám kouzla, ne zázraky. Takže i kdybych si to sebevíc přál, na tohle téma nejsem odborník.“

 

TOMÁŠ JUŘÍK

* narodil se 2. března 1987 v Olomouci

* profesionální kouzelník a iluzionista

* vystudoval střední školu, později Univerzitu Tomáše Bati ve Zlíně, obor procesní inženýrství

* v oboru začal později pracovat

* zhruba ve dvaceti letech se pustil do kouzlení a od roku 2008 začal vystupovat po celé České republice i Evropě

* v letech 2013 a 2016 se přihlásil do soutěže Česko Slovensko má talent, přičemž při druhém pokusu m případě se dostal až do finále a upozornil na sebe širokou veřejnost

* dosud předvedl více než 1500 představení před různě velkým publikem, v některých případech kouzlí společně s manželkou, Květoslavou Juřík Kellnerovou známou pod uměleckým jménem Kelly

* spolu mají dvě děti, tří a pětileté

Zajímavost: manželka pochází ze známé kouzelnické rodiny, která má tradici od roku 1623