Kolektivní sporty jsou hlavně o týmu. Aby dobře fungoval, potřebujete v první řadě dobrý hráčský kádr. Ale zdaleka nejen ten. Velmi důležitý je rovněž kvalitní realizační tým složený z odborníků tak, aby každý co nejlépe rozuměl své práci. A zároveň netrhal soudržnou partu. Přesně do této kategorie patří Marek Roba (na snímku), masér úspěšných volejbalistek VK Prostějov. Bývalý fotbalista, který v minulosti pracoval i pro 1.SK Prostějov, momentálně už druhou sezónu pomáhá ženám vékáčka k opětovnému pohybu na tuzemském vrcholu.

* Dělal jste nějaký sport aktivně?

„Ano, fotbal. Začínal jsem s ním jako asi devítiletý kluk v Železárnách Prostějov, vydržel do dorostu a skončil. Znovu jsem se k hraní vrátil po vojně, tenkrát vznikla okresní liga v malé kopané a tak jsem působil v ní. Až později přišel i návrat k velkému fotbalu ve Zdětíně a Čechách pod Kosířem, samozřejmě šlo o nižší soutěže.“

* Jak jste se dostal k masérské profesi?

„Měl jsem známou, která se tehdy věnovala fyzioterapii. Manželka šla na mateřskou a potřebovali jsme nějaké peníze navíc, tak jsem se domluvil s tou známou, že si udělám masérský kurz a budu jí rozmasírovávat klienty. Což takhle sice fungovalo jen krátkou dobu, než ona odešla do Německa, ale já už jsem u masírování zůstal. Teď je to něco přes dvacet let, z toho čistě jen masérem jsem posledních dvanáct roků. Dělat sám na sebe jsem začínal ve Studiu IN, potom jsem putoval různě po Prostějově a momentálně mám svou masérnu na Poděbradově náměstí. Mou specialitou je japonská masáž Shiatsu.“

* K propojení fotbalu s masírováním došlo jakým způsobem?

„Měl jsem kamarády fotbalisty, kteří jezdili hrávat do Rakouska za tamní SV Grafenwöhr a hledali maséra. Tak jsem jezdil s nimi, asi tři roky. Pak jsem masíroval v divizních Určicích, než o mě v roce 2015 projevili zájem v 1.SK Prostějov. Tak jsem šel do eskáčka a vydržel v něm nějaké čtyři roky. Za tu dobu se postoupilo z MSFL do druhé ligy, zase spadlo dolů a znovu šlo nahoru. Byly to krásné časy, měli jsme s klukama ohromnou partu a velice rád na to vzpomínám. Celé působení v prostějovském klubu mě moc obohatilo, posunulo pracovně i osobně, dalo spoustu zkušeností. Pohybovat se čtyři roky ve vrcholovém fotbalu, objíždět stadiony po celé republice a být u tolika utkání včetně druholigových bylo super. Otevřelo mi to i nové masérské možnosti v porovnání s běžnou praxí mimo sportovní prostředí. Od té doby mám klientelu přibližně napůl ze sportu a napůl řekněme běžnou, tvořenou lidmi mimo tuhle sféru.“

* A kudy vedla vaše cesta k volejbalu?

„Na masáže ke mně chodí známý fotbalový trenér Evžen Kučera, což je tchán asistenta trenéra VK Luboše Petráše. Od něj jsem se loni na jaře dozvěděl, že u prostějovských volejbalistek skončil tehdejší masér a hledají nového. Dal jsem na sebe telefon a za nějakou dobu mi zavolal hlavní kouč Mirek Čada s tím, že by o mě měli zájem. Po delší pauze mezi dvěma sezónami jsem pak nastoupil začátkem srpna 2021 do letní přípravy, začal s klubem spolupracovat. A stal se členem realizačního týmu.“

* Musel jste se zorientovat v prostředí sportu, který jste do té doby takto zblízka neznal?

„Je pravda, že volejbal jsem do loňska nijak moc nesledoval. Občas jsem se podíval na nějaké zápasy chvíli v televizi, ale až minulý rok po příchodu do vékáčka jsem začal pronikat víc do hloubky. Spoustu věcí člověk pochytí sám na trénincích i při utkáních, a co jsem třeba nechápal, to mi nejčastěji vysvětlil bývalý týmový doktor Pavel Navrátil. Teď už většinou chápu, co a proč se na hřišti děje.“ (smích)

* O masérech se traduje, že svým klientům pomáhají nejen tělesně, ale i duševně tím, jak je při masážích dokážou vyslechnout. Funguje to tak rovněž u vás?

„Jasně. Ta klasická vrba, do které se vypovídá každý, kdo chce. Masér je vlastně takový nevystudovaný psycholog. Patří to k naší práci, že klienty vyslechneme a třeba jim řekneme svůj názor, pokecáme s nimi. Úleva pro masírovaného je pak fyzická i psychická, což spolu často souvisí a nejvíc to pomáhá. Samozřejmě platí tabu, že co se člověk v masérně dozví, nechá si za každou cenu pro sebe a nikomu neprozradí. Je to profesní zásada, jejíž porušení se neodpouští.“

* Jak se po letitém působení v mužském fotbale cítíte na území jiného sportovního odvětví, navíc mezi ženami?

„Největší rozdíl je právě v jiném pohlaví. Jako chlap mezi chlapy jsem normálně chodil do šatny a pohyboval se v ní úplně blízko mužstvu, zatímco teď jsem v realizáku u žen. Kde do šatny logicky nemůžu, to je výsostné území holek. Jinak jsme se ale s hráčkami normálně a docela rychle skamarádili, v čemž nebyl absolutně žádný problém. U volejbalistek je výhoda, že i když jde třeba o špičkové hráčky české extraligy, tak jsou to pořád normální skromné holky bez nějakých hvězdných manýrů. Díky tomu si pohodově rozumíme a myslím, že vztahy v kolektivu i směrem k realizačnímu týmu jsou skvělé. Já osobně se ve VK Prostějov cítím výborně.“

* Nepřekvapilo vás, že se mančaft po nejhorší sezóně v klubové historii najednou vrátil na úplný vrchol?

„Po pravdě jsem překvapený trochu byl, ale příjemně. Před mým příchodem mi Mirek Čada vysvětloval, že mají za sebou nepovedený ročník a až sedmé místo v konečném pořadí, což po dřívějších titulech bylo málo. A že se chtějí vrátit víc nahoru blízko k medailím. To se v podstatě dařilo, dlouho jsme se pohybovali okolo čtvrtého pátého místa. Až přišel fantastický závěr sezóny v play-off, kdy si všechno dokonale sedlo a posílený tým ukázal, co umí. No a teď i po menších změnách v kádru holky jedou perfektně dál, neuvěřitelně moc bojují. Právě v Mirkovi, Lubošovi a dalších lidech z realizáku mají kvalitní vedení, celý klub dobře funguje. Vnitřní soudržnost se pak projevuje na hřišti.“

* Nakolik prožíváte soutěžní duely coby člen realizačního týmu?

„Uvnitř docela hodně, ale navenek se snažím zůstávat v klidu, abych nedělal na lavičce nějakou ostudu. (se smíchem) Pokud však člověk dřív sport sám dělal a teď ho může jen sledovat vedle hřiště bez možnosti aktivně do utkání zasáhnout, je to těžké. Pro mě většinou velké nervy. Fanoušek v hledišti se aspoň může pořádně vyřvat, zatímco na lavici je potřeba se chovat slušně. Což docela zvládám, zatím jsem vyloučený ještě nebyl.“ (směje se)

* Zvládáte skloubit svou soukromou praxi s prací pro VK?

„Ano, ale někdy je to časově velmi náročné. Není zrovna málo dnů, kdy začínám v osm hodin ráno a s přestávkami končím třeba až v devět večer. Vůbec si však nestěžuju, protože za práci jsem rád, zvlášť v dnešní těžké době. Masírování mě baví a vždycky je lepší mít práce hodně než žádnou. A tím pádem řešit existenční problémy.“

* Mimo fotbal a volejbal jste dost hluboce zainteresován i v lukostřelbě tím, že máte za ženu bývalou špičkovou závodnici a nyní šéfku oddílu Lukostřelba Prostějov Magdu Majarovou. Ovlivnilo vás sportovní manželství?

„Samozřejmě, a to výrazným způsobem. Jinak to snad ani nejde. Především jsem vynikající lukostřelecký teoretik. (smích) Předtím, než jsme se s Magdou potkali, jsem tento sport vůbec neznal, zatímco pak jsem ho poznal opravdu důkladně. Dokonce jsem nějakou dobu i sám střílel, ale nebylo tolik času. A navíc masér potřebuje mít v pořádku prsty, přičemž z lukostřelby bývají hodně poničené. Proto už nestřílím, na druhou stranu však dost pomáhám, s čímkoliv je potřeba. Hlavně když prostějovský oddíl pořádá nějaké větší závody, jsem k ruce jako ochotná pracovní síla pro pomoc s jejich organizováním. (úsměv) A mám velkou radost ze syna, který je ve svých dvaceti letech členem české reprezentace. Ještě loni byl junior, teď už střílí za muže a patří ke špičce, pořád se zlepšuje. Starší dcera, které je osmadvacet, dřív taky dělala lukostřelbu, skončila třetí na mistrovství republiky a vyhrála pohár. Načež skončila s tím, že v nejlepším se má přestat. (směje se) Každopádně manželce chci moc poděkovat za podporu i pochopení pro mou práci, má se mnou velkou trpělivost a je hodně tolerantní.“

 

MAREK ROBA

* masér volejbalistek VK Prostějov

* narodil se 22. září 1970 v Prostějově, má tedy dvaapadesát let

* v dětství a mládí hrál fotbal za Železárny Prostějov

* později už v dospělosti nastupoval v okresních ligách malé kopané, následně se vrátil k fotbalu ve Zdětíně a Čechách pod Kosířem

* vyučil se na strojnickém učilišti v Prostějově a původně pracoval v tomto oboru, než si udělal masérský kurz a začal se čím dál víc věnovat masérské profesi

* jako fotbalový masér začínal v rakouském SV Grafenwöhr, následně působil v Sokolu Určice a 1.SK Prostějov (2015 až 2020), s nímž zažil dva postupy do druhé ligy mužů

* od léta 2021 je masérem A-družstva volejbalistek VK Prostějov, jako člen realizačního týmu tedy byl u zisku jedenáctého mistrovského titulu v klubové historii

* je ženatý, má dvě děti (osmadvacetiletou dceru a dvacetiletého syna)

* rád jezdí na kole

zajímavost: jeho manželkou je bývalá špičková lukostřelkyně a nyní předsedkyně oddílu Lukostřelba Prostějov Magda Majarová, i syn se úspěšně věnuje tomuto sportu a je v reprezentaci ČR