Začal na plácku pro malou kopanou ve Skalce, kde to měl, jak se říká, coby kamenem dohodil. Už v pěti letech absolvoval nábor dětí v Prostějově a od žáčků už válel v Sigmě. Se silným ročníkem 1999 vybojoval řadu úspěchů. Vítězství v celostátní dorostenecké lize či juniorce jsou toho jasným důkazem. Ještě v té době patřil Mojmír Chytil (na snímku), ke stabilním členům záložní řady, kde většinou operoval v jejím středu. V juniorce jej dokonce zkoušeli i na stopera, nakonec mu ale nejvíc sedl útok, což byla správná volba. Stále ještě forvard Olomouce je aktuálně jednou z hlavních tváří klubu a nejžhavějším zbožím na zimním přestupovém trhu. Velký klenovický patriot má za sebou i skvělou premiéru v národním týmu, kdy na Andrově stadionu proti Faerským ostrovům nasázel hattrick jako první hráč v historii samostatné reprezentace. Přitom nechybělo moc a s fotbalem mohl být konec zapříčiněný úrazem kolena. O jeho dlouhodobém zranění, ale i postupném rozvoji se můžete dočíst v první části našeho obsáhlého rozhovoru. V příštím vydání na vás bude čekat jeho druhá část, která bude zaměřena nejen na reprezentační debut, ale také Chytilův vztah k regionálnímu fotbalu i dalším novinkám.

 

* Táhlo vás to odmala k fotbalu?

„Jednoznačně. Ve Skalce jsem to jako dítě měl asi deset metrů na hřiště. Už když mi byly jen čtyři roky, tak jsem koukal na kluky, jak si na hřišti kopou. Postupně jsem se k nim přidával. Začali mě brát mezi sebe, i když byli daleko starší. Já jsem tam teda spíš jen pobíhal. (smích) Postupem času mně stále více vadilo, že kluci jezdí o víkendech na zápasy a já zůstávám doma. Mamka mi tak vždycky připomíná, jak jsem doma brečel, že chci taky na zápas. Potom viděla, že je v Prostějově nábor a vzala mě tam. A tak jsem začal hrát fotbal v pěti letech s o rok staršími kluky.“ (úsměv)

* Jak dlouho jste vydržel u mládeže Prostějova, než se ozvala olomoucká Sigma?

„Pět nebo šest let jsem působil v Prostějově. Poslední rok a půl jsem už ale pravidelně dojížděl do Sigmy na tréninky a různé zimní či letní turnaje. Následovalo pak půlroční hostování v Sigmě, které se změnilo na přestup. Od té doby už jsem kromě půl roku v Pardubicích zůstal jen v Olomouci.“

* Trasa Olomouc – Skalka musela být náročná. Stíhal jste kromě fotbalu a školy ještě další aktivity?

„Dá se říct, že jsem nic jiného nestíhal. Cestování ale zase takovým problémem nebylo. Já jsem byl zvyklý dojíždět autobusem už do školky. Sice jen do vesnice vedle, ale byl jsem zkrátka zvyklý, akorát se mi prodloužila cesta. Bylo to v pohodě. Poté, co jsem nastoupil do školy v Olomouci, tak to bylo fajn, protože jsme hned po vyučování měli trénink. Já tak jezdil třeba ve tři domů, ve starších to bylo třeba o půl páté. V dorostu už to ale bylo náročnější, tam už nebyl čas relativně na nic.“

* Už v mládežnických kategoriích se o vás mluvilo jako o velkém talentovi a v silném ročníku 1999 jste sbírali řadu úspěchů. Jak na tuto dobu vzpomínáte?

„Bylo to krásné období, které ale velmi rychle uteklo. Měli jsme opravdu dobrý tým a taky velmi vyspělý, z čehož jsme hodně těžili. Vyhrávali jsme prakticky, co se dalo. Dokázali jsme to potvrdit i v nejvyšší lize ‚devatenáctek‘, kterou jsme zvládli, i když trochu se štěstím v posledním kole. Své úspěchy jsme pak potvrdili i v juniorce a završili jsme tak naši mládežnickou kariéru parádně.“

* V této kategorii vás potkaly zdravotní komplikace. Jak náročné to bylo, ať už po fyzické, ale i psychické stránce?

„První problémy, které přišly, byly ještě relativně v pohodě, nechyběl jsem dlouho. Bohužel jsem si po návratu na trávník hned ve druhém utkání zranění obnovil a začaly dlouhodobé trable s kolenem. Měl jsem strach, že je s fotbalem konec, ale naštěstí jsem se vrátil. Nebylo to jednoduché, obzvlášť když jsem viděl, jak to rychle utíká. Velmi mi to chybělo a rok a půl jsem klukům vlastně jen fandil. Chodil jsem do posilovny a snažil jsem se být se spoluhráči v kabině, ale už nejste s nimi na hřišti, nevyhráváte s nimi, což bylo nejtěžší. Jak se blížil návrat a mohl jsem i trénovat, tak už to bylo zase dobré. Naštěstí se návrat vydařil.“

* Nyní už řada z vás patří ke stálicím „A“ mužstva Sigmy. Přispívá to k dobré atmosféře v kabině?

„Rozhodně. Měli jsme opravdu silný ročník. S většinou kluků jsme nastupovali pospolu už od těch deseti let. Někteří sice odešli, jiní však přišli, ale kostra byla stále stejná. Je super, že jsme se tam takto dokázali probojovat. Jsme za to opravdu velmi vděční. Je také patrné, že se známe dlouho. Máme teď opravdu skvělou partu, která je základem pro dobré výsledky.“

* Také jste nastupoval spíše na nižších pozicích, kdo rozhodl o vašem přesunu na hrot?

„Já jsem v mládeži nikdy nebyl útočníkem a hrál jsem středního záložníka. Ještě v juniorce jsem toho po zranění moc nenahrál a kouč Mucha trošku nevěděl, co se mnou, protože útok i zálohu měl dobře obsazené. Místo bylo na stoperovi, tak jsem tam odehrál pět nebo šest zápasů. Myslím, že jsem relativně obstál. Najednou jsem ale byl přeřazen do ‚áčka‘, kde jsem nastupoval na pozici ofenzivního záložníka, takže jsem se zase brzy posunul z obrany zpátky dopředu. Měl jsem i nějaké starty, ale chodil jsem i za juniorku. Tam mě pak pan Chromý vyzkoušel v útoku a zalíbil jsem se mu tam, takže už mi to zůstalo.“

* Moc tedy nechybělo a spíše byste gólům zabraňoval?

„Já jsem upřímně nikdy nebyl obránce. (smích) Vždycky mě to táhlo směrem dopředu a měl jsem rád střílení branek, takže si myslím, že tam bych moc dlouho nepochodil.“ 

* První branka za „A“ mužstvo byla na domácí půdě a rovnou vítězná proti Spartě. To byl asi ideální scénář.

„Na to velmi rád a často vzpomínám. Byl to pro mě asi jeden z nejlepších dnů v kariéře. Věděl jsem už dopředu, že budu proti Spartě hrát na hrotu, protože Lukáš Juliš, který byl tehdy u nás, nemohl proti svému celku nastoupit. Povedl se mi ten zápas celkově a hodnotil bych ho kladně, i kdybych branku nevstřelil. Měl jsem tam i další příležitosti. Byl jsem ale velmi rád, že jsem ji dal, a ještě pomohla k velkému vítězství. To bylo opravdu jako z pohádky.“

* Postupem času jste si vydobyl velmi dobrou pozici v mužstvu pod koučem Látalem. Bylo to i určité zadostiučinění s ohledem na roky dřiny, ale také i návratů po zraněních?

„V té době jsem si to úplně neuvědomoval, ale nyní už to vidím trochu jinak. Jsem rád, že ta šance přišla a velmi si toho vážím. Teď už jsem vyspěl a jsem rád, že to nakonec vše dobře dopadlo. Nyní se tak snažím si užít každý moment a každý zápas, ať je to přátelák, nebo ostrý zápas v lize.“

* Po návratu kouče Jílka jste zamířil na hostování do Pardubic, kde se vám povedlo nastartovat ke skvělým výkonům. Čím to, že v té době to nešlo v Sigmě?

„Už ke konci angažmá pana Látala a po příchodu pana Jílka jsem neprožíval úplně dobré období. Neměl jsem optimální formu a mé výkony nebyly úplně podle mých představ. Nebyl jsem spokojený... S novým koučem dorazili i dva noví útočníci a tušil jsem, že budu mít velmi těžkou pozici. Dohodl jsem se se Sigmou na hostování do Pardubic. Nejprve jsem byl docela smutný, že odcházím z klubu, který znám od dětství, ale na druhou stranu jsem se těšil, že přijde něco nového. Řekl bych, že mi tento půlrok dal velice moc. Osamostatnil jsem se a celkově jsem začal fungovat trochu jinak. Najednou jsem si k tomu začal i užívat fotbal a tím, jak jsem dospěl, jsem se posunul hlavně mentálním nastavením. Předtím jsem to v hlavě neměl takto optimálně nastaveno. Naučil jsem se s tím pracovat. Takže ano, hostování mi velmi prospělo. Pak jsem to využil i při návratu do Olomouce a věřím, že mi to už takto bude fungovat napořád.“

* V letošním ročníku jste svou formu ještě vylepšil, bylo to dobrou přípravou, nebo jste třeba něco změnil?

„Začal jsem ještě zvlášť pracovat s kondičním trenérem, což si myslím, že mi také velmi pomohlo. Letní příprava ale byla velmi náročná. Hodně jsme na ni nadávali. (smích) V důsledku jsme za ni ale všichni velmi rádi, protože co jsme namakali, bylo vidět během podzimu na hřišti. Hlavním bodem ale zůstává nastavení hlavy. Každý zápas je sice stejně důležitý, ale někdy to není snadné se na utkání nachystat tak, aby tam člověk nechal všechno. Na tom jsem se snažil hlavně zapracovat.“

 

MOJMÍR CHYTIL

* narodil se 29. dubna 1999 v Prostějově

* profesionální fotbalista nastupující na pozici útočníka Sigmy Olomouc

* odmalička bydlel ve Skalce, v současné době žije v Prostějově

* s fotbalem začínal na hřišti pro malou kopanou ve školce

* aktivní kariéru začal v klubu 1.SK Prostějov

* na konci přípravek se přesunul do klubu SK Sigma Olomouc, kde působí s jednou přestávkou dodnes

* podzimní část sezóny 2021/2022 strávil v Pardubicích

* po návratu už si vybojoval stálé místo v základní sestavě Sigmy

* v listopadu letošního roku se dočkal i premiérové pozvánky do národního týmu

* v premiérovém utkání vstřelil hattrick během jedenácti minut a zapsal se do historie

* nedá také dopustit na fotbal ve Skalce a je velkým fanouškem fotbalistů Klenovic

zajímavost: dal by se označit jako „pán velkých premiér“, první ligová branka znamenala vítězství nad Spartou Praha a první reprezentační start ovládl třemi zásahy do sítě Faerských ostrovů

 

Druhý díl obsáhlého rozhovoru najdete v aktuálním vydání PROSTĚJOVSKÉHO Večerníku, které vychází v pondělí 12. prosince