Je mu 77 let, přičemž narozeniny oslavil před pár týdny v prostějovské městské knihovně. Ještě donedávna byl aktivním amatérským tenistou, ale kariéru mu přerušil covid, se kterým těžce bojoval. Je osobním kamarádem Arnošta Goldflama, který nedávno navštívil Prostějov a s nímž vám Večerník přinese exkluzivní rozhovor shodou okolností již v příštím čísle. Spoluzakládal HaDivadlo v Prostějově, je autorem několika knih, pracoval jako ředitel základní školy v Otaslavicích a pak se stal šéfem krajské organizace Scholaservis. Byl také dlouholetým šéfredaktorem časopisu Zpravodaj školství Olomouckého kraje. Miloš Forst (na snímku) procestoval západ Spojených států, sever Kanady a Aljašku, několikrát byl v New Yorku i na Havaji. Je stále aktivně činný především na poli kulturním, za což byl několikrát navržen na cenu města a také cenu krajskou.

* Jak to přijde, že skoro v osmdesáti letech neposedíte a jste stále aktivní?

„Jakákoliv činnost pro kulturu mě nabíjí. Mám hodně kamarádů, kteří mě stále zvou na různé akce, za všechny bych jmenoval Mirka Černoška, se kterým nás pojí mnohaleté přátelství. Chodím do divadla, spolupracuji s prostějovským muzeem, s některými krajskými školami v Prostějově i v Olomouci, kde jsem uspořádal i výstavy.“

* Divadlo a kultura jsou váš svět. Zavzpomínáte na začátky HaDivadla a také na svého kamaráda Arnošta Goldflama?

„Spoluzakládal jsem v Prostějově HaDivadlo, tedy tehdy ještě z příkazu stranických orgánů Hanácké divadlo, spolu se Svatoplukem Válou a Josefem Kovalčukem. Podílel jsem se na prostějovských inscenacích herecky, ale hlavně jako autor písňových textů, byl jsem tajemníkem divadla. Procestovali jsme tehdy Československo od západu Čech až po Prešov, hodně přátel jsem získal zvláště na Slovensku.  S Arnoštem jsme stále ve spojení, píšeme si, taky někdy zavoláme. Teď jsme se nedávno setkali v Prostějově na Noci divadel a po představení jsme zavzpomínali na staré zlaté časy. Ještě teď jsem činný, k mým dvěma šťastným sedmičkám jsem připravil literární pořad z veršů, prózy a vlastních písniček z HaDivadla, který jsem měl v městské knihovně a který jsem dvakrát reprízoval v Lázeňském domě Janáček v Teplicích nad Bečvou, kde jsem byl na rehabilitačním pobytu.“

* Není vám cizí ani sport, ještě donedávna jste byl aktivní na tenisovém kurtu a rád sledujete i ostatní sporty, třeba volejbal. Jak jste se k tomu dostal?

„Moje sportovní kariéra je poměrně bohatá. Už v deseti letech jsem pod vedením Míti Zikmunda byl aktivním atletem a působil jsem závodně v oddílu TJ Železárny od žáků až po dospělé jako sprinter. Odtud byl jen krůček k tenisu, kde jsem taky hrál závodně od žáků až po druhé družstvo dospělých, působil jsem taky jako trenér mládeže, později jako vedoucí žáků, dorostu a ligového družstva. Taky jsem hrál basketbal, tam jsem rovněž získal trenérskou kvalifikaci a působil u dorostu OP Prostějov. Volejbal jsem hrál závodně v okresním přeboru za Sokol Otaslavice. Na gymnáziu jsem reprezentoval školu jako hokejový brankář.“

* Hlavní pracovní náplní vašeho života bylo školství v různých podobách, připomeňte stručně svou kariéru v tomto oboru. Jistě vám také prošli rukama někteří zajímaví žáci. Mohl byste jmenovat?

„Učil jsem na několika školách v okrese Prostějov, z Němčic nad Hanou to byl Luděk Mikloško, pozdější vynikající brankář reprezentace a West Ham United, který na mě vždycky před začátkem vyučování čekal před školou. Já jsem mu v tělocvičně pak kopal na branku. S mnohými svými žáky, zejména z Otaslavic se potkávám dodnes, jedna tehdejší žačka se mi pochlubila, že s tím, co jsem ji naučil v literatuře na základce, vystačila při studiu češtiny na vysoké škole. S Ivankou se zase potkávám pravidelně, pracuje jako sestřička u mého praktického lékaře MUDr. Smékala, Simonka si zase vzpomněla, jak jsem s nimi natáčel videoklip, u něhož byla spoluautorkou scénáře. Teď jsem jej pro ni zkopíroval z tehdejší VHS na DVD. Před pár dny se mi ozvala Markéta, poslala mi svoji navštívenku.“

* Díky své rodině (část žije v cizině – pozn.red.) jste měl možnost procestovat USA a napsal jste o tom cestopis. Máte jeden zážitek, který byste vypíchl pro naše čtenáře?

„Můj cestopis se věnuje hlavně západu Spojených států, ale i severním provinciím Kanady, New Yorku a Aljašce, taky však Havaji. Cestovali jsme od roku 1992, kdy jsem měl konečně nárok na pas, jelikož předtím mi nebyl povolen, s mojí tetou Zdenkou, jejím manželem Lubošem a posledních dvacet let s mojí ženou Helenkou po městech, ale hlavně přírodě. Získali jsme v Kalifornii mnoho nových přátel z řad českých emigrantů, stále jsme ve spojení. Bývali jsme častými hosty na našem konzulátě v Los Angeles, spřátelili jsme se s generálním konzulem Pavlem Šepelákem. Vzpomínám rád na moji nejoblíbenější skálu Spider Rock v Canyon de Chelly v Arizoně, která se objevila v mnoha filmech, na indiánskou usedlost Mesa Verde v Novém Mexiku, zamiloval jsem si sopečné vyvřeliny Zabriskie Point v Mrtvém údolí. Ale také na městečko důchodců, takzvané Leisure World v Californii, kde moje teta později bydlela. Vždy jsem tam hrával tenis, jednou nám chyběl hráč do čtyřhry, tak jsem požádal opodál stojícího pána, zda by si s námi zahrál. Řekl mi, že už dnes hrál, ale když nám jeden chybí, že půjde. Ale říkal mi: ‚Já to umím hrát, jsem mistr Kalifornie.‘ Naivně jsem se zeptal kdy a on mi odpověděl: ‚Loni, v kategorii devadesátiletých.‘ Hrál dobře, vyhráli jsme hladce set, po čemž řekl, že musí končit, protože ho trochu bolí koleno. O takové lidi v tom městě nebyla nouze, žilo tam necelých třicet tisíc obyvatel, ale z toho dvacet mělo přes sto let. Taky ve mně zanechalo hluboký dojem, když jsem v Kanadě v Dawson City na soutoku Yukonu s Klondikem pátral po hrobu a dokumentech po Janu Eskymo Welzlovi, který tam strávil posledních dvacet let života.“

* Napsal jste i další knihy, přiblížíte nám je?

„Jmenoval bych třeba publikaci, kterou jsem vydal k padesáti letům jeskyňářů z Prostějova, nebo knihu o prostějovské rodačce a výtvarnici Kamile Opletalové. Ještě bych rád pokračoval druhým dílem západu Spojených států a taky chystám biografii Mistra Miroslava Srostlíka Moravského.“

* Nedávno jste byl i kurátorem jedné zajímavé výstavy, a to až v Senátu Parlamentu České republiky, pochlubíte se?

„Byla to právě výstava prstomaleb Kamily Opletalové, kterou jsem uspořádal a uváděl v Senátu Parlamentu České republiky. Potom jsem ještě tutéž výstavu předvedl v Olomouci na Gymnáziu Hejčín a myslím, že to určitě nebylo naposledy. Tam jsem taky uvedl atraktivní výstavu jeskynních fotografií Jaroslava Ircinga. Teď máme v plánu s paní ředitelkou muzea v Prostějově uspořádat příští rok výstavu dřevěných plastik mistra řezbáře Miroslava Srostlíka Moravského.“

* Neuniklo nám, že vaším životem proplouvají ženy. Jak byste popsal ono krásnější opačné pohlaví?

„Musím říci, že hodně mě poznamenala moje babička, která mě vychovávala poté, co můj tatínek v necelém roce mého věku tragicky zemřel. Nemohu zapomenout na jeho sestru, moji tetu Zdenku, která emigrovala do Spojených států. Díky její péči a lásce jsem později poznal velký kus světa, byla mi vždycky takovou druhou matkou. Poznal jsem samozřejmě v životě více žen a s mnohými z nich mám dodnes přátelský vztah. S mojí současnou ženou Helenkou žiji už přes dvacet let, vychovávali jsme spolu její čtyři dcerky. Stále jsem velice rád, že se mnou sdílí, jak se říká, to dobré i zlé. Taky mám rád svoji dceru Barborku z předešlého manželství, která žije v Mnichově a se kterou se rádi vídáme.“

* Co byste rád vzkázal na závěr našim čtenářům?

„Děkuji všem přátelům i známým, že se mnou stále sdílejí mnohaleté kamarádství, přeji všem, kteří dočetli až sem, hezký závěr roku, krásné prožití vánočních svátků a šťastný a úspěšný rok 2023.“

 

MILOŠ FORST

* narodil se 16. září 1945 v Prostějově

* vystudovaný magistr, učitel na několika základních školách

* byl ředitelem na ZŠ v Otaslavicích

* je zakládajícím členem HaDivadla

* byl také ředitelem servisní organizace Scholaservis

* je autorem několika knih

* na výstavě Kamily Opletalové v Senátu ČR byl jejím kurátorem

zajímavost: byl u největšího stromu světa v Sequoia National Park