Hned několika oborům se věnuje rodilý Prostějovan Dominik Voráč (na snímku). Za sebou má četné zkušenosti se sportem, kdy dělal nejdříve freestyle fotbal, následně běhal ultramaratony. Má však i jiné zájmy a dovednosti. Vystudovaný učitel českého jazyka a společenských věd na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci se momentálně věnuje například doktorskému studiu, přičemž zaměření jeho oboru je téma, které v současnosti rezonuje společností, mediální gramotnost, v němž se zabývá například i dezinformacemi. Nedávno navíc absolvoval desetidenní pobyt v budhistickém chrámu v naprostém tichu.

 

 * Stal jste se vysokoškolským pedagogem, akademikem, lektorem. Je to životní dráha, kterou jste chtěl vždy jít?

„Já jsem vždycky přemýšlel o tom, že bych šel učit. Zjistil jsem, že mě zkrátka baví předávat znalosti a dovednosti. Ale musím říct, že jsem primárně chtěl jít na psychologii. Tam jsem se nedostal, a tak jsem šel na pedagogickou fakultu. Tam se mi tak líbilo, že už jsem nechtěl nic jiného. (pousměje se) Pak jsem si ale říkal, že bych chtěl pokračovat dál. Tehdy pro chlapa ve školství… Ne že by to bylo neperspektivní, ale člověk se moc neposouvá. Takže jsem se rozhodl pro akademickou sféru a nelituji toho. Věnuji se věcem, které mě moc baví, věnuji se mediální výchově. Ta mě zaujala také z toho důvodu, že jsem sám pracoval jako novinář.“

* Na druhou stranu jsou muži ve školství hodně cenění. V oboru přeci jen výrazně převládají ženy.

„Samozřejmě že jsou cenění, určitě většina škol je ráda, když tam má nějakého chlapa. Když se ale podíváte na profesní dráhu učitele… Víte, já se vždycky bál, že bez možnosti většího kariérního posunu zkrátka vyhořím... Platy ve školství se už zlepšily, což je dobře nejen pro učitele, ale hlavně pro společnost. Musím však říct, že mě i tehdy ovlivnily hlasy typu: ‚Ty jsi chlap, musíš živit rodinu. Jak to uděláš s učitelským platem?‘. Rozhodl jsem se tedy pro akademickou dráhu. Kromě toho, že pokaždé, když učím, jsem zkrátka šťastný, se také můžu podílet na zajímavých projektech, výzkumech a psát metodiky a učebnice o tom, co teď považuji za velký společenský problém.“

* Bylo pro vaše rozhodnutí důležité i to, že se věnujete vzdělávání dospělých a ne dětí?

„Je pravda, že i to mohlo hrát roli. Už na gymnáziu jsem četl hodně publikací zaměřujících se na psychologii, sociologii nebo filozofii… A to už se tak úplně neučí na základkách, ale spíše na středních školách. Takže jsem vždy raději učil o filozofii než o pohádkách. Já jsem vždy obdivoval učitelky, jak dokázaly pro ty nejmenší udělat hravé aktivity, kdy nastříhaly různé papírky, které žáci pak museli někam přiřadit, poté to bylo ještě podpořeno nějakou tvůrčí činností… Na to já zase tak nejsem, ale myslím si, že mám přednost v tom, že jakékoliv odborné téma dokážu vidět v kontextu všedního života a jsem nadšený, když o tom studentům můžu říct. No a vzdělávání dospělých je lehčí z toho důvodu, že nemáte problém s kázní. Musíte se ale naopak více nachystat, mít hlubší znalosti. Už to jsou dospělí lidé a někdy i dvakrát starší než já. A když přijdu, a navíc vypadám ještě mladší, než jsem, musím si nějakým způsobem vybudovat respekt. Já si ho asi vždy vybudoval tak, že na mně je vždy vidět, že žiju tím, o čem přednáším.“

* Stane se vám někdy, že jste nachytaný při nevědomosti? Nebo chybě?

„Taky… (úsměv) Myslím si, že se to stává každému učiteli, že se splete a je na to upozorněn. A teď je to o tom přístupu. Buď to nějak zamluví, nebo se přizná, že si není jistý a možná udělal chybu. A přesně takový přístup razím i v mediální výchově. V dnešní době plné informací nemůžeme vědět všechno, ale měli bychom mít takové kompetence, abychom si pravdivé informace našli z relevantních zdrojů. Takže sám někdy v hodině řeknu: ‚Tak a teď si to vyhledáme a zjistíme, jak to tedy je.‘ Zkrátka umět přiznat, že se člověk může mýlit nebo že neví. Ano, jakožto odborník musíte mít velké množství informací v hlavě, ale zároveň je třeba být otevřený k tomu, že se můžu splést nebo říct, že prostě nevím. Je to asi těžké pro ego, ale z vlastní zkušenosti vím, že když učitel přizná chybu, studenti jej tak nějak více uznávají.“

* Ve své profesi se věnujete mediální výchově. Jak je na tom obyvatelstvo Česka? Jak je mediálně gramotné?

„Podle výzkumů na tom nejsme zase tak špatně, dokonce se mediální gramotnost za poslední roky zvýšila. Už jsme se díky velkému množství falešných zpráv naučili, že nemůžeme věřit úplně všemu, co si přečteme na internetu, a navíc už hodně z nás rozpozná typické znaky falešné zprávy. U této problematiky vnímám ale jiný problém. My můžeme být mediálně gramotní, jak chceme, ale stejně vždy podléháme různým kognitivním zkreslením. Máme větší tendence si ověřovat zprávy, které nesouzní s naším názorem. A to je v pořádku. Pokud ale máme nějakou zprávu, se kterou souhlasíme, už se nám nechce si vyhledat, jak to doopravdy je. Proč taky – vždyť bychom pak akorát museli přiznat, že nemáme pravdu, což kolikrát dost bolí. V tomto vidím největší problém a je otázka, jak s tím pracovat – mluví se o tom, že potřebujeme ve škole rozvíjet také jakousi intelektuální pokoru či sebereflexi. Ale převést to do vzdělávacího procesu je velmi těžké. I mediální výchova se díky značnému množství falešných zpráv posunula. Problém je ovšem v tom, že pak vznikají různé mýty – například že mediální výchova vymývá žákům mozky a říká, co si mají myslet. To ale není vůbec pravda. Dalším mýtem je to, že se mediální výchova zabývá jen dezinformacemi. Těch témat je ale více – například teď je aktuální téma digitálního well-being, tedy jak se chovat v digitálním světě, aby nám to spíše pomohlo, než psychicky ubližovalo. Výzkumy ukazují, že sociální sítě mají svůj podíl na tom, že se některé děti cítí psychicky hůř.“

* Jak právě coby člověk, který řeší mediální výchovu, reagujete na výtky, že se snažíte třeba podsouvat názory a podobně? Určitě jste se s tím názorem už setkal.

„Jo, kolikrát… (úsměv) Jak už jsem říkal, je to mýtus. Mediální výchova nemá učit, že nějaký názor je správný a další názor ne. Ona jen vybavuje žáky znalostmi o médiích, například že máme nějaké rozdělení na veřejnoprávní, státní a soukromá, a pak vybavuje žáka takovými schopnostmi, aby přistupoval k mediálním sdělením kriticky – takže třeba pozná, že nějaká zpráva útočí na emoce, že manipuluje, že když pod ní není podepsán žádný autor, je to jako by vás potkal neznámý člověk na ulici a začal vám jen tak něco vykládat – zkrátka tomu nemůžete bezmezně věřit. Pak už je ale na žákovi, aby vyhodnotil, jaké zdroje bude používat a čemu věřit. To říkám i na přednáškách a varuji učitele, aby se vyhýbali politickým tématům. Je s tím akorát problém. Protože pak může naklusat rodič, který má jiný světonázor, a už se to řeší. Horší je, když máme uvést příklady falešných zpráv…“

* Tak jsou hlavně z politického světa?

„Ano, dezinformace se vždycky nabalí na atraktivní témata, protože vyvolávají nejvíce emocí, popřípadě jsou podporovány stereotypy. Takže nejvíce falešných zpráv je o politicích, koronaviru, uprchlících, menšinách, teď samozřejmě o Ukrajině… Můžeme si vybrat nevinné falešné zprávy, ale ty nejsou tak atraktivní jako aktuální témata. Když už se učitel rozhodne nějaká tato témata probrat, tak si musí být stoprocentně jistý, že se potvrdilo například na základě vědeckých poznatků či jiných skutečností, že to není pravda. A raději si vybrat něco, co nevyvolává emoce. Já například uvádím dezinformaci, kdy měli koronavirus údajně šířit obří robotičtí komáři z USA – to je s prominutím taková hloupost, že doufám, že to nikoho neurazí. Pak ale nesmím zabřednout do toho, jak a kde koronavirus vznikl, protože jsou různé teorie tvrdící opak. Tam už jsme zkrátka na tenkém ledě a už bychom říkali spíše domněnky.“

* Jak hodnotíte, že vláda na začátku útoku Ruska na Ukrajinu před rokem dočasně omezila dosah některých webů, které jsou považované za dezinformační? Byl to dobrý krok?

(pousměje se) „Myslím si, že to nebyl šťastný krok, i když to asi nějaký účel splnilo. A dostáváme se k tomu, co značně prohlubuje příkopy mezi dvěma tábory v Česku. My totiž pojem dezinformace používáme špatně. Dezinformace je falešná zpráva za účelem oklamat čtenáře nebo diváky. Tam je důležitý ten úmysl autora šířit nepravdu za účelem změny názoru nebo třeba vlastního obohacení. Hodně dezinformátorů vydělává na tom, že píšou falešné zprávy, lidi na to klikají a pak mají velké příjmy z reklam. My ale často nemůžeme potvrdit, že je to dezinformace, protože my neznáme záměr daného autora. Když jsem se díval na ty zablokované weby, tak to byly často pouze názorové blogy. A názor není dezinformace. Pohybovali jsme se na velmi tenkém ledě a myslím si, že by se to nemělo dělat. Prohloubily se tím zase příkopy, ozývalo se, že je to cenzura a jsme tady jako za totality. Osobně jsem s tím tedy moc nesouhlasil. Na druhé straně pokud ale máme potvrzené, že je například jistý web financován nějakým státem, aby tady šířil nepravdivou propagandu, tak pak už bych zablokování vyhodnotil jako správný krok. Ale tady byly zablokovány normální názorové weby různých autorů, kteří si tam psali své názory. Byť šly proti mainstreamu, stále to byly jen názory.“

* Jak moc mohly dezinformace ovlivnit výsledky nedávných prezidentských voleb?

„Teď to bude čistě můj názor, nemám k dispozici analýzy. Ale je vidět, že dezinformace hlavně poslední dobou hrály velkou roli v tom, jak dopadly volby. A to si někteří politici uvědomují. Největší problém u dezinformace je to, že se šíří mnohem rychleji než pravdivé zprávy – podle výzkumu prováděného na sociální síti Twitter to je až šestkrát rychleji, a to z toho důvodu, že obsahují emoce. Útočí na naše základní lidské pudy, a to se pak v lidech vypne kritické myšlení a hned to sdílí nebo říkají někomu jinému. Dezinformace jsou navíc silné v tom, že i když jsou vyvrácené, tak na lidi stejně působí.“

* A špatně se proti tomu brání?

„No my si kolikrát řekneme, že je něco hloupost. Například takový nepravdivý drb nebo klep. Ale ono se vžilo rčení ‚na každém šprochu pravdy trochu‘, takže i když víme, že daný drb není pravda, stejně už se můžeme na toho druhého člověka dívat jinak. A podobně to funguje u dezinformací.“

* Nedávno jste vycestoval meditovat do Thajska. Za jakým účelem?

„Zkrátka jsem se rozhodl, a vždycky jsem to chtěl, že poletím do Asie a tam se na nějakou dobu zavřu do budhistického chrámu a budu tam jen meditovat. (úsměv) Byl jsem tam deset dní. Je to takový klasický meditační retreat. Člověk tam přijde, odevzdá první den mobil, veškerou elektroniku, odevzdá knihy, tužku, zápisník, prostě vše, co by ho rušilo od meditace. Jste deset dní naprosto odpojeni od okolního světa. A osm hodin denně medituje. Šest hodin v sedě, dvě hodiny jsme meditovali v chůzi, jeden den to bylo i deset hodin. Moje motivace byla jednak čistě osobní, šlo o seberozvoj. A je to opravdu zážitek. Myslím si, že to člověka posune dál. Jak se zabývám mediální výchovou, zjišťuji, jak nás ovlivňují média a sociální sítě, tak radím lidem, aby si dali detox a oprostili se od toho. V dnešní době je to neuvěřitelně těžké. Já jsem si chtěl vyzkoušet, jaké to je odříznout se od toho všeho alespoň na deset dní.“

* Bylo to pro vás obtížné?

„Bylo, ale to nebyl jediný problém. Vstávalo se ve čtyři ráno, to nás probudil zvon, který zvonil asi patnáct minut. A nedělali jsme v podstatě nic jiného, než že jsme meditovali. A člověk se ani nevyspal, protože spal na kamenné posteli a ‚polštář‘ byl ze dřeva. A jak už to taky bývá, bylo úplně zakázáno mluvit. Takže jsem deset dní neslyšel ani svůj hlas. Jedlo se jen dvakrát denně, v osm třicet a dvanáct třicet, takže člověk v podstatě denně držel dvacetihodinový půst. A pak se najedl toho stejného jídla jako každý den, tedy rýže a tofu. Kromě meditace tam nebylo vlastně nic, co by západnímu člověku mohlo dělat radost. A tak tam člověk prozkoumává svoje myšlenky, ponoří se do přítomného okamžiku a trénuje mysl. A zjistí, že i když toho nemá moc, stačí mu jen pozorovat dech… Je neuvěřitelně klidný a taky šťastný.“

* A z profesního hlediska?

„To jsem zkoumal, jaký vliv má to, že nejsem třeba na sociálních sítích a vůbec s žádnými médii, tudíž vůbec nevím, co se děje v okolním světě. Prvních pět šest dnů jsem na to nemyslel. Ale musím říct, že sedmý den už jsem měl solidní syndrom FOMO (fear of missing out). To znamená, že když nějakou dobu nejsme na sociálních sítích, už se bojíme, že jsme něco zameškali. Že nám někdo psal, nebo že byla nějaká důležitá událost, již jsme si mohli užít. To je u lidí docela časté, a proto tolik saháme po mobilu a díváme se na Facebook, Instagram, Messenger a podobně. Já si dokonce představoval, jak mám dvacet zpráv na Messengeru a čtu si je. I když o tom učím, sám jsem vnímal, že jsem na tom taky závislý. Po deseti dnech jsem si ten Messenger otevřel a zjistil jsem, že mě vlastně tak nikdo moc nesháněl. Což by mohlo být smutné, ale spíše to bylo osvobozující.“

* Jak tuto zkušenost zpětně hodnotíte?

„Pokud to byla dovolená, byla to ta nejsmysluplnější, jakou jsem kdy zažil. Hodně lidí říká, že by to zkrátka nedalo nebo že nechápe, proč jsem místo toho nejel někam relaxovat k moři. Dost lidí odešlo, měli jsme tam i tři mentální zhroucení. Pokud to ale člověk absolvuje, myslím si, že mu to do života dá hodně. I když už jsem předtím meditoval, teď jsem to opravdu zavedl do denní praxe, když medituji minimálně hodinu denně. A cítím malé změny v myšlení, které ale v konečném důsledku dělají hodně. A taky si více cením věcí. Jsem vděčný, že se probudím na měkké posteli, můžu si dát jídlo, které mám rád, a podobně. A některé chvilky prožívám tak nějak víc naplno. To je právě to takzvané mindfulness – člověk si plně uvědomuje přítomný okamžik. Nemyslí na to, co ho například naštvalo v minulosti nebo co ho naštve v budoucnosti, ale užívá si zkrátka jen to, že je. Když už pak potřebuje přemýšlet, mysl zapne a jede zase v klasickém módu. Ale občasná všímavost člověku pomůže, že se cítí tak nějak víc v klidu.“

 

DOMINIK VORÁČ

* narodil se 5. října 1994 v Prostějově

* akademik, pedagog, sportovec, odborník na mediální výchovu

* vystudoval pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor Český jazyk a společenské vědy

* aktuálně studuje doktorský studijní program Čtenářství a mediální výchova ve vzdělávání

* působí coby lektor na pedagogické fakultě. Zároveň je autorem příruček pro mediální vzdělávání a lektorem mediální gramotnosti

* autorem projektu Mediální výchova 21. století

* dříve se hodně věnoval sportu, byl vytrvalostním běžcem, dosáhl 15. místa na MČR ve freestyle fotbalu

* v roce 2016 byl druhý na mistrovství Moravy a Slezska v půlmaratonu

zajímavost: nedávno absolvoval meditační cestu do Thajska, kde byl 10 osvobozen od veškeré mediální techniky a okolního světa