„Už stačí“, říká si nejeden starosta po dvou mandátech. Tedy osmi letech starostování. Tu a tam některý vydrží na obcích dvanáct, ti nejvytrvalejší pak šestnáct roků. Existuje ale výjimka. Nejdéle sloužícím starostou v prostějovskému regionu je bezesporu Josef Mikulka (na snímku). Dnes sedmdesátiletý muž se v komunální politice pohybuje již přes čtyři dekády, přičemž starostou je od roku 1990. Aktuálně tak první muž Rakůvky, malé vesničky na Konicku, úřaduje už deváté volební období. Za tu dobu zažil opravdu ledacos a o některé své zkušenosti se podělil i s redakcí Večerníku. „No, chtěl jsem hanácky, ale asi pro vás bude lepší, když budu mluvit normální češtinou, že?“ směje se na úvod bodrý chlapík, který na svou ves nedá dopustit.

 * Jak vzpomínáte na své začátky v politice. A co vás k ní vůbec přivedlo?

„Tenkrát jsem přišel v roce 1976 z vojny. Byly akorát volby do národního výboru. V té době byla Rakůvka ještě sama. Byla tam nějaká věková bariéra, někteří zastupitelé tehdy odcházeli. Táta v té době dělal účetního, obecního hospodáře, věděl jsem tedy, o co kráčí. Tak jsem souhlasil, byl to pro mě takový rozjezd. V roce 1980 byly Rakůvka a Raková samostatné obce, naopak Polomí, Bohuslavice a Hačky byly v pohromadě. A v osmdesátém roce přišlo nařízení z vrchu, že se to musí vše spojit do střediskové obce Bohuslavice. Tak nás, dá se říct, proti naší vůli připojili k sobě. Tehdy jsem se dostal i tady se sousedem do rady za obec a u nás se stal předsedou občanského výboru. Pod nimi jsme byli do roku 1990.“

* Pak jste se osamostatnili…

„Byla možnost se trhnout. Udělala se tehdy taková anketa, ale fakticky to bylo referendum. A sto procent bylo pro osamostatnění. Tak jsme se osamostatnili a proběhly první volby. A co se nestalo. Řekli mi, že to budu táhnout. No bezva, myslel jsem si...“ (směje se)

* Jak jste tuto výzvu přijal?

„Bral jsem to tak, že Rakůvka je moje srdcovka. Jsem zde od narození, bydleli zde rodiče, prarodiče, prostě všichni. Na dědinu nedám dopustit. Tenkrát byl nizoučký rozpočet, nějakých tři sta tisíc korun, ale dělalo se toho hodně svépomocí, byli jsme na to zvyklí. Kolik se tehdy udělalo práce? (úsměv) Dnes se platí těžké peníze firmám... Vzpomínám, že se tehdy dokončil rozdělaný obchod. Paní ho měla doma a přišel její syn, co tam chtěl bydlet. Z jeviště a sálu hospody se tedy udělala prodejna. Byla to taková první zatěžkávací zkouška.“

* Jak jste tehdy prožíval zmíněné spojení a pak zase osamostatnění Rakůvky?

„I v tom spojení, jak jsme byli pod Bohuslavicemi, to byla otázka ramen. Co bylo potřeba, podařilo se domluvit, peníze se přetáhly sem. Navíc tam nebyli moc zvyklí na akce Z a brigádnicky dělat.  (úsměv) Tajemník byl rád, že se utratily peníze, co se podařily sehnat. A tak peníze putovaly k nám. Za těch prvních deset let to byl takový rozjezd. Pak už jsme věděli, co si můžeme dovolit, kolik dostaneme, kolik máme a na co stačíme.“

* Byl jste v zastupitelstvu, pak v radě. Jak dlouho jste už starostou?

„Od roku 1990, tedy třiatřicet roků. A deset let jsem byl předsedou občanského výboru u nás. Takže třiačtyřicet… Celou tuto dobu tyto práce vykonávám jako neuvolněný. Mým hlavním zaměstnáním byla pořád práce se ‚zvířátky‘, byl jsem zootechnik ve společnosti v Bohuslavicích.“

* Jak se Rakůvka za tu dobu změnila?

„Už v roce 1975 se dělal vodovod. Tím vše jakoby začalo. Udělalo se nové elektrické vedení a nové osvětlení, v roce 2000 došlo na plyn. A pak ty dnes už běžné akce jako čekárna za dědinou, bezdrátový internet. Velkou investicí byla v roce 2010 generální rekonstrukce návsi, dělal se nově i zdejší spodní rybník. Byla to akce za pět milionů korun a my přitom měli rozpočet pět set tisíc.“

* To je dost velký rozdíl...

„Podařilo se nám sehnat dotaci a vzal se úvěr. To ale bylo řečí, že zadlužujeme obec... (pousměje se) Jenže bez úvěru dneska prakticky nikdo nežije. Když chcete něco dělat, musíte si pomoci. Byl to úvěr na deset let, dnes už je dávno splacený. Pak přišla v roce 2012 další velká akce. Měli jsme část dědiny zachodníkovanou, už to ale bylo špatné. Takže nastala rekonstrukce a rozšíření chodníku, taky generálka kapličky jako fasáda, střecha, odiozolování. To bylo okolo čtyř milionů a s tím další úvěr, který jsme doplatili loni. Pak se stihla revitalizace rybníka za dědinou. V loňském roce nám stejně jako v okolních obcích nejmenovaná firma zřídila ‚síť optického vlákna‘ na připojení k rychlému internetu včetně televize. Řada občanů již této novinky využívá.“

* Jak se za ta léta proměnila práce starosty? Nebo je to stejné jako před třiceti lety?

„V první řadě musím říct, že byrokracie kvete na plné pecky… (povzdechne si) O tom není debat. Kdybych neměl super bezvadnou účetní ze Březska, paní magistru Dvořákovou, tak si to nedovedu představit. Když byl kdysi audit, přijeli dva chlapi, za dvě hodiny to bylo hotové. Dneska přijedou dva, je to dvakrát do roka… Byrokracie je dnes opravdu nemožná. A toho se právě nástupci bojí. Já mám jednak ekonomickou školu, takže se trochu v papírech dokážu orientovat. Ale kdo o tom nemá šajnu, tak ho to může zničit...“

* Zmínil jste taky úvěry, že bez nich to nejde. Šlo by to bez dotací?

„Těžko. Každá akce byla vždy v rámci dotace. A pořád s místostarostou hledáme další a další možnosti. Na konci roku zastupitelé dostávají úkol sledovat vyhlášené dotace a výhodnost pro obec do toho jít. Rybník byl třeba přes Ministerstvo zemědělství. Prostě kde se dá, a je pokrytí pětasedmdesát nebo osmdesát procent, tak tyto žádosti dáváme. A sem tam to vyjde. (úsměv) Vyměnila se třeba díky tomu okna na obecním úřadě, na zbrojnici sociální zařízení, proběhla generálka knihovny včetně nábytku… Každý rok se snažíme aspoň jednu dotaci získat.“

* Starosta je od slova starat se. Od některých jsem získal dojem, že někdy chodí za nimi lidé pomalu se vším. S čím nejzajímavějším a nejméně obvyklým už lidé přišli za vámi?

„Teď ani nevím. (usměje se) Beru asi všechno jako běžné věci a problémy. Třeba když má někdo patálie s vodou nebo přípojkou, tak už ty lidi a firmy znám. Já od začátku neuznávám ale to, že jsou nějaké úřední hodiny. Říkám, co to je? Prostě lidi mohou přijít kdykoli. Když chalupáři přijedou, taky o víkendu něco potřebují. Ale jo, teď mě napadá, jednou jsem měl vskutku kuriózní problém. Přišli si stěžovat lidi na souseda, chalupáře. Vylézal mu tam kousek trámu, tak to uřezal u zdi. Tak jsme to tam šli řešit. Nakonec si lidi podali ruce, domluvili se, že se to spraví. Právě takové věci se musí řešit v klidu a na místě.“

* Nastala situace ve spojitosti se starostováním, kdy jste si nevěděl rady?

„Máme Mikroregion Konicko, taky MAS Region Haná, tudíž se snažím věci řešit i přes ně a poradit se. A se sousedy, s těmi se vidíme denně. Že bych žádal o pomoc v Praze? To ne, to v žádném případě!“

* Změnil se za těch třicet let podle vás život na vesnici? Je to jiné, než bývalo?

„Nechci to zakřiknout, ale většina, zhruba devadesát procent obyvatel, má zájem, aby vesnice šlapala. Třeba hasiči, které jsem zatím nezmínil, jsou velice aktivní. A i veřejné práce nám fungují. Třeba je kůrovec v lese, tak se půjčí traktor a jede se. Následně se plocha znovu vysadí. Jak říkám, lidé mají z velké většiny zájem. Všude se samozřejmě najde někdo, komu je to jedno. Třeba někteří mladí, kteří mají ty nešťastné mobily a Facebook. Jen vyjde z autobusu, mobil před sebou a narazí málem do sloupu, jak se nedívá. Když pak řeknete, aby nacvičovali na hasiče, tak ti kolem šestnácti let často nemají zájem. My jsme se v jejich věku třásli na to, aby nás hasiči vzali mezi sebe. A teď...? Nechci to ale zobecňovat. Tyto problémy jsou asi všude.“

* Co si přejete do zbytku mandátu? A co byste řekl na to, kdyby se na vás obrátili, že za čtyři roky znovu?

„Tak už jsem to měl i před předminulými volbami. (směje se) Říkal jsem jim, že osmadvacet let stačí, že se musí zapojit někdo jiný. Snažil jsem se dokonce vychovávat nástupce. Ale kolegové na to, že jestli do toho nepůjdu, tak oni taky ne. Na to jsem řekl, ať to vůbec nezkouší. Kdyby se z nás měla stát osada, tak že je zmlátím, jednoho vedle druhého. (smích) To že v žádném případě nedovolím. Mám k dědině vztah, a to by mě zabilo, kdyby zase měla patřit pod někoho. To teda v žádném případě! Tak místostarosta přišel s tím, že když do toho půjdu, tak oni taky. A teď to bylo to samé. Říkal jsem jim, že se opakují. A oni na to, kdo že by se dělal s papíry… (úsměv) Máme to tak rozdělené, že třeba terénní práce dělají převážně kolegové. Sečení trávy, vezme místostarosta, já pak vezmu traktůrek s vozíkem a jede se. Ale do těch papírů nikdo jít nechce...“

* Stalo se vám někdy, že jste litoval toho, jak moc jste starostování chopil?

„Sem tam vám to naskočí, když vám přijdou po nějaké akci na kontrolu a řeší takové ptákoviny, že se nad tím člověk jen pozastaví... Říkám si v takových momentech, zda je mi to zapotřebí. A pak si odpovím, že je. Oni prostě zase odejdou. A my jsme tady dál a je zase dobře. (úsměv) Pokud máte kolem sebe partu dobrých a spolehlivých zastupitelů, na které se můžete spolehnout, potažmo i spoluobčanů a hasičů, je napůl vyhráno. Vždy na prosincovém zasedání zastupitelstva v závěru připomínám skvělou myšlenku, je rovněž na radnici v Prostějově, že ‚Svorností malé obce vzkvétají, nesvorností velké obce hynou!‘. A toho si buďme vědomi!“

 

JOSEF MIKULKA

* narodil se 2. března 1953 v Prostějově

* nejdéle sloužící starosta v regionu, místní patriot a zootechnik

* základní školu absolvoval v Rakové a v Bohuslavicích

* v letech 1968 až 1971 studoval na SVVŠ v Litovli, studium zakončil maturitou

* později studoval VŠZ zemědělskou v Brně, v letech 1972 až 1974 SZTŠ, nástavbové studium v oboru ekonomika zemědělství v Tišnově

* mezi lety 1974 až 1976 absolvoval základní vojenskou službu

* poté se stal zootechnikem v Bohuslavicích, od roku 1993 hlavním zootechnikem, aby v roce 2016 odešel do důchodu

* roku 1990 byl poprvé zvolený starostou Rakůvky, kterým je dosud

zajímavost: mezi své koníčky řadí koně, přírodu, zahrádku a květiny, má rád hru na harmoniku