Na Prostějovsku má kromě fotbalu, hokeje nebo florbalu zázemí ještě řada dalších sportů. Jedním z nich je cyklistika. Zatímco vytrvalostní a dráhovou provozují v Prostějově, v Němčicích nad Hanou mají krasojízdu a v Nezamyslicích pak funguje oddíl kolové Prima. V obci má velice dlouhou tradici, kterou ale museli před řadou let obnovit. To se povedlo, a tak nyní místní borci usilují o návrat do nejvyšší soutěže i na mezinárodní akce. O náhled do nezamyslického klubu i kolové jako sportu se postaral hráč a zároveň člen předsednictva nezamyslické kolové Petr Přikryl (na snímku).
* Kolová není úplně typický sport. Jak jste se k ní dostal?
„V Nezamyslicích je to asi už stoletá tradice. Hrálo se to velmi dlouho. Pak se s tím skončilo. A otec říkal: ‚Co budete dělat? Máte deset jedenáct let, fotbal už vás tolik nebaví… Tak obnovíme kolovou‘. Myšlenka tak napadla tátu, a po pěti letech, kdy to mělo pauzu, to zkusil. Začal podnikat, nějaké peníze tedy měl. Tak řekl, že to zkusíme. Nakoupila se kola, všechny to chytlo. Chodilo nějakých třicet kluků. Počítače ještě nebyly, všichni byli nadšení a každý chtěl zkusit něco nového. Byl to i takový rodinný klan, zapojili se bratranci, bratr…“
* To vás byla z rodiny tak třetina…
„Ano, dá se tak říct. Začali jsme, chytlo nás to. A osobně už to dělám skoro třicet let.“ (úsměv)
* Jak se to za tu dobu v oddíle posunulo?
„Je odliv všech žáků. Už je náročné k tomu sportu děti dostat. Dřív bylo třicet, teď jsou čtyři. Jsem rád, když zůstanou. Přijde jich sedm osm. A za měsíc říkají: ‚Jejda, ale my jsme chtěli dát gól.‘ A já na to, že to není jako ve fotbale, kdy se postavíš, vystřelíš a dáš gól. Musíš se nejprve na tom naučit stát, pak techniku a až potom, po roce dostaneš balón. A zkusíš dát gól. A dítě to odradí. Pokud rodič dítě podrží a nutí ho trochu, když mu dá rok dva, aby počáteční fázi dítě překonalo, tak už ho to baví. Umí s míčem něco dělat, protihráče umí odrbat. To už ho pak začne bavit…“ (smích)
* Ale první měsíc či dva, to je kritické období?
„Ano. Často to po měsíci děcka vzdají. Říkají, že je to nebaví. Jen tady skáčou od mantinelu k mantinelu. Všichni si představovali něco jiného. Když se na to podívají v televizi, je to velmi akční.“
* Navíc máte v Nezamyslicích konkurenci jako fotbal, hasiče…
„A teď se rozjíždí hodně i florbal. Ale fotbal je pořád top, tam chodí nejvíce dětí.“
* Jak se tedy nyní oddílu kolové daří?
„Aktuálně jsme spadli z extraligy do první ligy. Vlivem zranění bratra, který měl zlomenou ruku. Já si pak udělal něco s kolenem a musel jsem na operaci křížových vazů. Takže jsme sezónu ani nemohli dohrát. Buď já, nebo brácha jsme hráli s improvizovaným společníkem. Úplně nesehraná dvojice. V extralize není šance, jak nejsou lidi léta sehraní. Tam jsme skončili předposlední a spadli jsme. Rok předtím jsme naopak byli v top formě, na prvním místě a bojovali o mistrovství světa. A zase jsem si v posledním kole přivodil zranění, to jsem si nalomil při pádu klíční kost. Je to velmi kontaktní sport, pády jsou tam dnes a denně. Vydržel jsem doteď bez zranění. Myslím si, že je to zázrak. Všichni mi říkali, že po čtyřicítce to začne. Já na to že ne, že jsem trénovaný.“ (pousměje se)
* A pak jste se zranil…
„Fakt, čtyřicet let a najednou buch. Asi je to v hlavě. Spadl jsem předtím asi tisíckrát podobně a nic, teď byl problém. Ještě horší ale byl, že jako tým jsme spadli do první ligy. (povzdechne si) Nyní se dávám dohromady po zranění. Od ledna jsme začali třikrát týdně trénovat plus posilovna. A my se do té extraligy lehce dostaneme zpátky. Ale je to pro nás zase ztracený rok.“
* Jde o fyzicky hodně náročný sport?
„Ano. Skloubit jízdu na kole a fungování s ním, je velký záběr na nohy, na ruce, na celé tělo. Tam zabírají všechny svaly, co můžou. Jen se na tom udržet, pak dávat nahrávky, střely, rány. Člověk se u toho zapotí. Hraje se dvakrát sedm minut. V prvním poločase si myslíte, že druhý nedáte. Ale dáte a hraje se sedm zápasů na turnaji. Takže je to pěkná dávka.“
* Jak moc se liší kolo na kolovou od toho běžného?
„Je to úplně jiné. Možná vám zůstane rám. Pedály jsou jiné, vše vyztužené. Jsou to všechno materiály z duralu, lehké, kolo má dvě a půl kila. Vše je ale upravené, včetně řídítek, pořád to šlape. Je to udělané tak, aby se na kole mohlo co nejméně věcí zlomit. To spadne za den stokrát a nesmí se mu nic stát. Je to úplně jiné než normální kolo. Nasadí se řetěz, dvě kola ale musí to být z pevného materiálu. A vydrží to. U nás už to ale skoro nikdo nedělá. Všichni, kteří chtějí hrát na nějaké úrovni a vyšší soutěže, kupují kola ze Švýcarska. Švýcaři se na to začali specializovat už tak před deseti lety. U nás už to vyrábí pouze jeden pán v důchodu. Nemá už ale odbyt a už ho to prý ani moc nebaví. Jak vyráběli Pospíšilovi kola, měli historii, značku, každý chtěl kolo od nich, byli to přeci jen mistři. Už i to skončilo. Nyní se bere fakt jen ze Švýcarska a jedno kolo vyjde na nějakých sedmdesát tisíc korun. Takže sezóna vyjde tak na čtvrt milionu. Kola, náhradní díly, galusky, pak vidlice, ta vydrží asi půl roku… Ale přispívá nám obec, také Olomoucký kraj a sponzoři, celoživotní. Tak oddíl zatím nějak vychází.“
* Kolovou děláte desítky let. Co je váš dosud největší zážitek a nejlepší závod?
„Nejvíc asi vzpomínám na mistrovství světa do třiadvaceti let. To jsme se stali vicemistry. Tehdy jsem ještě nehrál s bráchou, ale s jiným kolegou. To byl můj největší úspěch. Byli jsme tehdy v Německu, někde v Mishaimu. Jezdili jsme světové poháry. A to byl taky zážitek. Potom už jsme se plácali v extralize od třetího do sedmého místa. Čekal jsem na úspěch, až předloni to skoro přišlo. Byli jsme první v tabulce, viděli jsme se na mistrovství světa. Jenže došlo na ono zmíněné zranění. Byl jsem hodně zklamaný a říkal, že už na to ani nestoupnu. Ale člověk ten sport miluje. I kdyby mi odřezali nohu, tak nahodím protézu a jedu dál.“ (směje se)
* Hrajete tedy často spolu s bratrem. Vím, že bratrské dvojice na jednom hřišti mohou být někdy pěkná divočina. Jak to funguje u vás?
„U nás to není divočina. Je pravda, že hodně bratrů hraje kolovou. Říká se, že jsou tak nějak propojeni. A asi jo, protože on přesně ví, kde si já budu najíždět, co já udělám. Máme to myšlení společné, vidíme situace stejně. Ti, co nejsou bratři, se to musí nadrilovat, naučit. My to máme vrozené, že člověk cítí, co ten druhý udělá. To už je krok dopředu. Posouváme se tím dál a myslím si, že určitou výhodu bratři mají.“
* Jak vypadá vaše příprava na závody, tréninky?
„Chystáme se jen u nás v sokolovně. Sezóna začíná v srpnu a končí další rok v červnu. Od září už jsou pak zase turnaje. A ty jedou do května. Nyní je to ale všechno posunuté, sezóna nám začíná v lednu a končí v říjnu, kdy je mistrovství světa, takže na začátku dalšího roku startuje první kolo extraligy, Český pohár, další soutěže… Přes léto tedy dva měsíce netrénujeme, jinak pořád, deset měsíců v roce.“
* Jak hodnotíte situaci kolové v Česku?
„Řekl bych, že to jde trochu z kopce. Konkurence ve světě nám uniká. V Německu, Rakousku ve Švýcarsku je členská základna mnohem větší. A přidává se i pár zemí navíc, co za nás nebyly. Češi teď na mistrovství světa skončili pátí. Není to moc úspěch, byli jsme zvyklí na medaili. Ale je to právě tím, že tu je odliv kluků, a to už od žáků. Pokud je výběr minimální, top dvojice se nenajde. A za dvacet let nikdo nevyrostl natolik, že by byl tak dobrý. Když nás před lety bylo třicet, kvalitní páry se daly dohromady. Teď mám čtyři kluky a z nich udělám jednu dvojici, není konkurence. Obvykle je to tak, že jeden ze dvojice je dobrý a druhý průměrný, až podprůměrný. Nikdy nejsou dva opravdu dobří hráči. V zahraničí to mají vymakané. V Německu je čtyři sta klubů, mají sedm lig, u nás čtyřicet se třemi úrovněmi soutěží...“
* Některé sporty jsou na tom ale v Česku ještě hůř. Méně soutěží, méně klubů a méně lidí...
„Zrovna kolová je ale divácky atraktivní sport. Když se na to člověk dívá v televizi, je to samá akce. Pokud sledujete bruslení, krasobruslení nebo když se třeba jen skáče, tak je to až nudné. Tady je naopak pořád akce. I fotbal je oproti tomu líný, pořád jen nahrávky. Tady padají góly, je to kontaktní, napínavé. Škoda, že zájem upadl a základna není...“
* Čím může kolová zaujmou mladé jezdce? Co se dá změnit?
„Je to pěkný sport, člověk se tam vyblbne, vyřádí. Může dosáhnout velkého úspěchu. Konkurence není tak velká jako třeba ve fotbale. Tam se někam dál dostane jeden z tisíce. Tady je to tak jeden ze sta. A může jezdit po světě. Hraje se to už i v Japonsku, Malajsii, Kanadě, na Světové poháry se jezdí. Dá se opravdu dostat kamkoli. Člověk si kolovou musí zamilovat, jak se říká, musí to být láska na první pohled.“
PETR PŘIKRYL
* narodil se 10. března 1981 ve Vyškově
* hráč kolové, člen předsednictva oddílu Prima Nezamyslice
* studoval střední podnikatelskou školu
* pracoval pět let jako vedoucí směny ve výrobě uzenin v Nezamyslicích
* šestnáct let je vedoucím pracovníkem v hypermarketu Albert v Prostějově
* kolové se věnuje od deseti let
* byl mládežnickým reprezentantem, dále pravidelně hrál extraligu v kolové. Aktuálně je prvoligovým hráčem
* mezi jeho největší úspěchy patří titul mistra republiky dorostu v kolové a tři tituly mistra republiky v kategorii do 23 let
* je vicemistrem světa v kategorii do 23 let a vicemistr republiky v kategorii muži
zajímavost: mezi jeho další koníčky patří florbal, in-line hokej, tenis a jízda na okruhu na motocyklu
